Čas jen pro mě

Jsme s manželem oba jedináčci a dobře víme, jak je to někdy smutné. Proto jsme nikdy nepřemýšleli o tom, že bychom měli jen jedno dítě.

Když Honzíkovi, našemu prvorozenému, byl rok, začali jsme uvažovat, kdy bude nejlepší čas mu pořídit sourozence. „Co nejdřív,“ radili někteří přátelé, „aspoň si budou spolu hrát.“ – „Lepší je větší věkový rozdíl,“ sdělovali své zkušenosti další, „každému se můžeš dostatečně věnovat. Ideální je, když starší jde do školy a s mladším je máma doma.“

Příroda to vymyslela za nás. Na Honzíkovy třetí narozeniny jsem zjistila, že jsem těhotná. Konečně budeme „normální“ rodina, jak jsem si vždycky vysnila – máma, táta a dvě děti. Trochu jsem toužila po holčičce, ale vlastně mi to bylo jedno. Z druhého syna jsem rozhodně zklamaná nebyla.

Radši bych psa!

Honzíkovi chybělo jen pár měsíců do čtyř, když se Kubík narodil, a celou dobu těhotenství jsme ho na příchod bratříčka nebo sestřičky připravovali. „Já bych chtěl radši psa,“ řekl nám jednou. „Nechci bratříčka ani sestřičku. Bude mi brát hračky.“ Tenkrát jsme se tomu ještě smáli.

„Mamííí, proč je tak ošklivej?“ zeptal se Honzík po mém návratu z porodnice. – „Ale on není ošklivý, tak jsi vypadal taky,“ vysvětlovala jsem mu. – „Hm. Takhle hnusnej jsem asi nebyl,“ zareagoval.

„To se časem srovná,“ komentovali to „zasloužilí“ rodiče více dětí. „Honza si zvykne a pro Kubu to bude velký brácha.“

Bohužel čas ubíhal, ale na vztahu mých kluků se nic neměnilo. Nenávist byla vzájemná. „Mamííí, mamííí, Kuba mi bere auto!“ – „Maminko, Honza mě pere!“

Proč se tak nenávidí?

To u nás bylo na denním pořádku. Z dětského hašteření se postupně vyvinula snaha vzájemně si škodit. „Podívejte se, mami, tati, no, podívejte se, co mi Kuba udělal,“ křičel Honza skrz slzy. Jeho sešit z matematiky byl pocákaný zelenou vodovkou. Kuba druhý den našel oblíbené auto bez koleček.

Jet na rodinnou dovolenou, to bylo za trest. Dělali si schválnosti, žárlili na sebe, hlídali si, komu a jak dlouho se věnujeme. Vánoce se pokaždé proměnily v bitevní pole, kdy kluci porovnávali dárky.

„To zmizí s pubertou,“ uklidňoval nás psycholog, kam jsme s kluky docházeli. Nezmizelo. Naopak se jejich nenávist prohloubila. Pak už nešlo o dětskou škodolibost, vzájemně se vyhýbali a hlavně nesnášeli. Přitom jeden jak druhý měli spoustu kamarádů, mezi nimiž byli oblíbení. K cizím dětem se chovali úplně normálně, empaticky, půjčovali jim hračky. 

Proplakala jsem spoustu dní a nocí. Během jejich školní docházky jsem skončila na antidepresivech, manžel začal pro změnu kouřit.

Srovná se to někdy?

Doma už nebydlí ani jeden z nich. Kuba je v Praze na vysoké, Honza pracuje a pronajímá si garsonku. Pokud nemusí, nevidí se. Rodinné oslavy, narozeniny nebo svátky slavíme na dvakrát. Je to jednodušší. Když je s námi jen jeden z nich, je to paráda, klid, pohoda. Jakmile se setkají, nejdřív se jakoby z legrace špičkují, pak dohadují a nakonec na sebe křičí a vyhrožují si.

Nechápu to. Snažili jsme se, aby se měli rádi, abychom byli taková úplně normální rodina. Podle našich příbuzných a známých je to naše chyba – prý jsme měli být přísnější. Nevím, nemyslím si, že je chyba jen v nás, ti naši kluci mají v genech oba nějakou nešťastnou a nesnášenlivou povahu.

Utěšujeme se, že až se ožení a budou mít děti, třeba k sobě konečně najdou cestu. Ale moc už tomu nevěříme…