Potřebujeme změnu
Před pěti lety jsem měla jsem najednou pocit, že se mi život začíná drolit mezi prsty. A stejně na tom byl i můj manžel Tomáš. Děti už nás tolik nepotřebovaly, práce nás pohlcovala a doma jsme spolu mluvili spíš o nákupech než o snech.
„Potřebujeme změnu,“ řekla jsem jednou večer. – Tomáš jen přikývl. „Tak někam odjedeme. Daleko. Třeba do Thajska. Do džungle, do hor. Tam, kde nás nikdo nezná. Tam jsem si vždycky přál letět,“ zasnil se.
A tak jsme se ocitli na severu Thajska, v kopcích nad městem Chiang Mai. Zlaté střechy chrámů se třpytily v zapadajícím slunci, vzduch voněl po citronové trávě a jasmínu a všude zněl tlumený zpěv mnichů.
První dny byly jako z pohlednice. Procházeli jsme nočními trhy, ochutnávali pikantní polévku tom yum, jezdili na skútru mezi rýžovými poli. Smála jsem se víc než dohromady za posledních let.
Jenže pak jsme se rozhodli strávit dvě noci v horské vesnici poblíž hranic s Myanmarem. Malý rodinný penzion stál na okraji džungle. Elektřina fungovala jen občas, mobilní signál téměř žádný. Nad námi se tyčil temný masiv hor.
Co by vás ještě mohlo zajímat
Příběh Soni (55): Záhada starého mlýna
Penzion na kraji džungle
Majitelka penzionu, drobná Thajka s hlubokýma očima, mi při předávání klíče stiskla ruku o něco déle.
„V noci nechoďte do lesa,“ řekla tiše anglicky. „Džungle si pamatuje.“ Zamrazilo mě, přestože bylo třicet stupňů.
Tomáš se usmál. „To tady budou řádit jen nějaké opice a mají ve zvyku strašit turisty nějakými legendami.“
Jenže v noci mě probudil zvuk. Nejdřív jsem si myslela, že je to vítr, který rozhoupal bambusové stěny. Ale pak jsem uslyšela kroky. Pomalu, těžce, přímo pod naším oknem.
„Tomáši,“ zašeptala jsem. „Někdo je venku.“ Posadil se a poslouchal. Kroky se zastavily. A pak škrábání. Jako by někdo přejížděl po dřevě dlouhými drápy. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měla pocit, že ho musí slyšet i to… něco venku.
„Podívám se ven,“ rozhodl se Tomáš. – „Ne!!!“ zakřičela jsem. „Já tě tam nepustím!“ –„Tak dobře, zůstanu tady,“ zašeptal Tomáš a přitáhl mě k sobě. „Nikdo ti neublíží.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsem se bála. O něj. A že kdyby otevřel dveře, šla bych za ním.
Pak se z dálky ozval výkřik – krátký, pronikavý. A znovu ticho.
Tip na knihu
Džungle nás proměnila
Ráno jsme ve vlhké půdě uviděli stopy. Majitelka nám vysvětlila, že v horách se občas pohybují divoká prasata a někdy i menší šelmy z džungle.
„Les jen kontroloval,“ usmála se tajemně. „Vy jste hosté.“
Nevím, co přesně bylo tu noc pod naším oknem. Možná opravdu jen zvíře. Možná naše vlastní strachy, které jsme si přivezli až z Česka.
Ale vím, že tam, v horách nad Chiang Mai, jsem si znovu uvědomila, proč jsem si Tomáše před lety vzala. Drželi jsme se té noci tak pevně, jako bychom stáli na okraji útesu.
A když jsme se o pár dní později vrátili zpět do rušných ulic, svět byl stejný.
Jen my dva jsme byli jiní.
Někdy totiž musíš slyšet kroky z džungle, aby sis připomněla, koho chceš držet za ruku, až vyjde slunce.
