Čas jen pro mě

O své biologické rodině skoro nic nevím. Snad jen to, že mě máma měla s nějakým cizincem. Bylo jí osmnáct, když jsem se narodila, sama taky vyrůstala v děcáku. Tím, že občasnými pohlednicemi „projevovala zájem“, znemožnila mi jít do adopce. Když za nevyjasněných okolností zemřela, bylo už mi dvanáct. A zůstala jsem na světě úplně sama.

Smutná paní

Vyučila jsem se prodavačkou a dostala místo pokladní v jenom supermarketu, kde byla možnost bydlet na ubytovně. V práci se mi líbilo, nevadily mi ani občasné přesčasy – aspoň jsem si nějakou korunu navíc přivydělala. Našla jsem si i pár kamarádek a vyrazila s nimi někdy do kina nebo na skleničku.

Lidi, kteří k nám chodili nakupovat, jsem podle vidění brzy znala. Většinou šlo o obyvatele přilehlého sídliště. Oblíbila jsem si sympatickou, elegantní a hezky upravenou paní kolem padesátky se zvláštním smutkem v očích. V košíku měla vždycky jen pár věcí, tak jsem usoudila, že zřejmě žije sama. Když nebyl velký nával, prohodily jsme spolu i pár slov.

Těšíte se na Vánoce?

„Jak se těšíte na Vánoce?“ zeptala se mě před svátky. – „Abych byla upřímná, ani moc ne,“ řekla jsem po pravdě. „Můžu jít na svátky do děcáku, kde jsem vyrůstala, jsem tam pozvaná, ale nechce se mi. Asi zůstanu sama na ubytovně.“ Nic neřekla a odešla.

Den před Štědrým dnem jsem měla ranní směnu. Odcházela jsem z práce směrem k ubytovně, když se za mnou ozvalo: „Petro?!“ Otočila jsem se. Stála tam ta smutná žena. „Všimla jsem si, že máte na vizitce napsáno Petra… Čekám tu na vás. Víte, asi se vám to bude zdát divné, ale napadlo mě, jestli nechcete přijít na Štědrý večer ke mně.“ – Udiveně sem se na ni podívala. – „Vždyť mě vůbec neznáte a …“ – „Na lidi mám čich, tedy myslím si to,“ usmála se. – „Ale co tomu řekne vaše rodina?“ zeptala jsem se. – „Nic. Nikoho blízkého totiž nemám. Já bych zůstala sama, vy taky, tak si aspoň uděláme hezké Vánoce!“

Nejkrásnější Štědrý večer

Byl to ten nejkrásnější Štedrý večer v mém životě! V útulném a vánočně vyzdobeném bytě paní Vlasty bylo tak příjemně! Vlasta připravila klasické vánoční menu s kaprem a bramborovým salátem, pod stromečkem s červenými ozdůbkami na mě čekal i malý dáreček. Hlavně jsme si ale hodně povídaly.

Pozorně poslouchala, když jsem líčila dětství v domovech. „Byli na nás všichni hodní,“ povzdychla jsem si, „ale co je to platné. Vychovatelky samozřejmě odejdou domů za svými dětmi a partnery a vy to nechápete, když je vám třeba deset, dvanáct...“

Ona mně zase se slzami v očích prozradila, že manžel s jediným synem přišli o život při dopravní nehodě před více než deseti lety. „Péťa by byl jen o pár let starší než vy….“

Moje šťastná rodina

Od té večeře uplynulo čtvrt století. Během nich se Vlastička stala součástí mého života – a já jejího. Prostě jsme se našly a postupně se z nás stala taková malá rodina. Ona byla první, za kým jsem běžela s maturitním vysvědčením, když jsem při práci zvládla střední školu.

S ní jsem probírala své lásky i rozchody, k ní jsem se chodila vyplakat, když se mi něco nedařilo. To už jsem ji dávno oslovovala „mami“. Když jsem jí tak prvně řekla, obrečely jsme to obě.

A Vánoce od té doby slavíme pokaždé spolu. Postupně se k nám přidal můj manžel Honza a naši dva kluci Vojta a Ondra. Každý rok si přeji, aby ta moje báječná máma a skvělá babička s námi strávila ještě spoustu vánočních svátků.