Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Moniky (52): Vánoční anděl
Pixabay
Příběhy ze života

Příběh Moniky (52): Vánoční anděl

datum: 26. 12. 2020 0:05 autor: podle příběhu Moniky S. napsala Alžběta Morávková
Ta ukrutná bolest! A zase! „To přece musí přejít,“ uklidňovala jsem se. Břicho jsem měla jak kámen, bolest vystřelovala na všechny strany. „Musím si zavolat sanitku,“ uvědomila jsem si. „Ale nejdřív raději otevřu dveře od bytu, co kdybych omdlela,“ s hrůzou jsem si uvědomila. S telefonem v ruce jsem se dopotácela ke dveřím…

Vzpomínám si, jak jsem v dětství milovala Vánoce! Těšila jsem se, až táta rozsvítí na zahradě žárovky a máma nazdobí a provoní byt.

Tenkrát na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy naši dostávali jako všichni ostatní v práci každý jednu stejnou kolekci, u nás na stromečku visely nádherné čokoládové figurky. A jak chutnaly! Posílala nám je teta Alena, mámina sestra, kterou jsem tenkrát neznala. Emigrovala totiž do Švýcarska. Každý rok koncem listopadu přišel balíček s vánoční čokoládou a mezi ní bývaly bankovky. Za ty pak máma v Tuzexu koupila pro mě žvýkačky a další dobroty, které jsem dostávala „na příděl“. Pro sebe a pro tátu „neskafé“, které pili jen ve vzácných chvilkách…

Vzpomínky

Táta s mámou byli jen „obyčejní“ lidé, řidič sanitky a prodavačka, ale neuvěřitelně se mi věnovali. Hodně mi četli, jezdili jsme z našeho města skoro sto kilometrů do Prahy do divadel, na výstavy. Když bylo hezky, po hradech a zámcích.

Celé moje dětství bylo prostě nádherné! K velké radosti rodičů jsem se dobře učila, škola mě bavila. Taky jsem chodila navíc soukromě na francouzštinu a angličtinu. Ještě teď mně mrazí v zádech a cítím to jejich dojetí, když jsem přinesla maturitní vysvědčení s vyznamenáním! „Moni, já mám takovou radost,“ rozbrečela se máma a táta si potají utíral oči.

„Naše Monika bude studovat jazyky,“ chlubil se táta, když mě přijali na filozofickou fakultu. „Francouzštinu a angličtinu,“ každému ještě doplňoval. „Moničko, budeš překládat nebo tlumočit, třeba se dostaneš služebně i na západ,“ představoval si táta. Byla jsem v Praze druhým rokem, když přišla revoluce. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohla studovat ve Francii – a teď semestr na pařížské Sorbonně! Do té doby jsem byla nejdál v NDR u Baltu a v Maďarsku u Balatonu. Užívala jsem si Paříž, posílala fotky a pohledy rodičům a prvně jsem se potkala s tetou Alenou, která za mnou z Curychu přijela!

Vánoční tradice

Cestovala jsem hodně, nejdřív za studií, pak už jako tlumočnice. S rodiči jsme ale měli nastavené jedno neměnné pravidlo – Vánoce byli vždycky společné u nich doma. To byla taková rodinná kotva. „Moni, práce není všechno,“ říkala máma. „Možná bys měla pomalu myslet na děti.“ Bylo mi třicet, o vážný vztah jsem ještě nestála, vždyť jsem měla před sebou celý život! Kluci, se kterými jsem chodila, to měli taky tak nastavené. Takže jen krátké a nezávazné známosti.

Ten osudný rok bylo všechno jako vždycky. Byl konec října, ale já už měla všechny dárky pro rodiče nachystané. Nakupovala jsem celý rok a dělalo mi radost dávat jim věci, které si dřív nemohli dopřát.

Na cestu k tetě Aleně se naši moc těšili. Alena tu za posledních deset let byla už několikrát, ale oni to pořád odkládali. Teď byli oba v důchodu a rozhodli se jet autem do Curychu. Domů už se nevrátili. Kamión je doslova smetl z dálnice blízko Vídně.

Bolest na duši?

První dny jsem fungovala jak na autopilota. Celá tíha neštěstí na mě dolehla po pohřbu. V duši jsem měla prázdno. Nechápala jsem, proč se to stalo zrovna jim. Smutek jsem přebíjela prací. Nejhorší to bylo právě před Vánocemi. Kamarádi a známí mě zvali na Štědrý den domů, teta Alena myslela, že přiletím, ale já jsem nechtěla být nikomu na obtíž. „No, co, je to den v roce jako každý jiný,“ řekla jsem si. Ve svém pražském bytě jsem nic nezdobila a věnovala se překladu z francouzštiny, který jsem měla v lednu odevzdat. Už třetí den mě pobolívalo břicho a nemohla jsem skoro jíst. „To jsou nervy,“ říkala jsem si. „Byly to hrozné dva měsíce, není divu.“

Odpoledne byla bolest intenzivnější a bylo mi stále hůř. Cítila jsem, že mám horečku. Nikdy předtím jsem nebyla tak bezradná. Pamatuju si jen to, že jsem se v hrozných křečích svíjela na chodbě před bytem a zaslechla jako v mlze: „Je vám něco? A sakra, to vypadá na slepák. Zavolám záchranku!“ V mlžném oparu nade mnou stál anděl. Aspoň mi to tak připadalo. „Pojedu s vámi,“ slyšela jsem toho anděla říkat, když mě pokládali na nosítka. „Vyřídil jsem, že pojedeme na Vinohrady, pracuju na chirurgii, dneska tam není moc lidí, musí hned na sál!“ – „Lukáši, co večeře? My počkáme,“ zaslechla jsem starší hlas ze sousedčina bytu. – „Nevím, mami, kdy se vrátím, je to fakt vážné!“

Blonďatý zachránce

„To bylo za vteřinu dvanáct,“ unaveně se usmál nad nemocniční postelí ten blonďatý anděl v bílém plášti. „Zrovna jsem šel k rodičům a vy jste mi padla do náruče,“ smál se. „Komu mám dát vědět, že jste nemocnici? Asi už o vás má někdo strach.“ – „Já vlastně nikoho nemám, jen tetu a její rodinu ve Švýcarsku,“ odpověděla jsem a rozbrečela se.

Lukáš za mnou chodil každou volnou chvíli. Jednou taky přišla jeho maminka, moje sousedka, kterou jsem znala jen od vidění. – „Vím všechno od Lukáše, Moničko… Můžu vám tak říkat? Až přijedete domů, tak na vás dohlídnu,“ oznámila mi. – „Ale to přece nejde,“ špitla jsem. – „A proč by to nešlo? Jsem v důchodu a stejně nemám co dělat. Táta je celý den v práci a Lukáš jezdí o víkendu, tedy když nemá službu.“

O Silvestra jsem musela k nim. Nedali jinak. Všichni na mě byli moc milí. Moc se smáli, když jsem jim vyprávěla, jak mi Lukáš připadal jako anděl.

A to mi vlastně připadá pořád. Už je to víc než dvacet let, co jsem potkala svého vánočního anděla. Máme dva skoro dospělé kluky a báječnou babičkou s dědečkem. Vánoce držíme pohromadě a moc si to užíváme. Jen mě každý rok moc mrzí, že se toho nedožili naši…


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Dagmar (56): „Dokonalé“ manželství

Příběh Dagmar (56): „Dokonalé“ manželství

Autor: podle příběhu Dagmar F. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 9. 2021 0:05

Někdy už mě to věčné předstírání vadí a jsem z něj unavená. Myslím si, že děti to dávno ví. Já si…

Příběh Katky (40): Posedlost uklízením

Příběh Katky (40): Posedlost uklízením

Autor: podle příběhu Kateřiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 9. 2021 0:05

Určitě znáte nějakou ženu, která neustále doma běhá s prachovkou nebo vysavačem a rovná třásně u…

Příběh Hanky (57): Vlastní hloupostí jsem si zničila manželství

Příběh Hanky (57): Vlastní hloupostí jsem si zničila manželství

Autor: podle příběhu Hany E. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 9. 2021 0:05

„Za pár měsíců oslavím osmapadesáté narozeniny. Tedy pokud bude s kým,“ začíná své vyprávění Hanka.…

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

Autor: podle příběhu Terezy H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 5. 9. 2021 0:05

Věk nikdo nezastaví a s přibývajícími lety klesá možnost najít toho pravého – a hlavně mít děti! To…

Příběh Jany (58): Tu zradu mu nezapomenu!

Příběh Jany (58): Tu zradu mu nezapomenu!

Autor: podle příběhu Jany S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 9. 2021 0:05

„Nikdy jsem nebyla žádná úchvatná krasavice. Ani hezká, ani ošklivá, prostě taková úplně normální…

Příběh Milady (64): Tajemství fotografie ve starém albu

Příběh Milady (64): Tajemství fotografie ve starém albu

Autor: podle příběhu Milady C. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 8. 2021 0:05

Dneska nám to připadá nepravděpodobné, ale ještě za první republiky běžně existovala manželství…

Příběh Evy (50): Můj zeť je líný flákač a opilec, který zkazil dceři život

Příběh Evy (50): Můj zeť je líný flákač a opilec, který zkazil dceři život

Autor: podle příběhu Evy P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 28. 8. 2021 0:05

„Sama jsem se vdávala hodně mladá a Martinka se narodila krátce po mých dvacátých narozeninách,“…

Příběh Lenky (56): Moje netradiční velká rodina

Příběh Lenky (56): Moje netradiční velká rodina

Autor: podle příběhu Lenky Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 8. 2021 0:05

„Nemohla jsem mít děti, ale mám najednou velkou rodinu,“ směje se naše čtenářka Lenka. „Co na tom,…

Tip šéfredaktorky

Nemocné ledviny nebolí. Otestujte se 16. a 17. září!

1. 9. 2021 15:00 autor -an-