Čas jen pro mě

Vzpomínám si, jak jsem v dětství milovala Vánoce! Těšila jsem se, až táta rozsvítí na zahradě žárovky a máma nazdobí a provoní byt.

Tenkrát na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, kdy naši dostávali jako všichni ostatní v práci každý jednu stejnou kolekci, u nás na stromečku visely nádherné čokoládové figurky. A jak chutnaly! Posílala nám je teta Alena, mámina sestra, kterou jsem tenkrát neznala. Emigrovala totiž do Švýcarska. Každý rok koncem listopadu přišel balíček s vánoční čokoládou a mezi ní bývaly bankovky. Za ty pak máma v Tuzexu koupila pro mě žvýkačky a další dobroty, které jsem dostávala „na příděl“. Pro sebe a pro tátu „neskafé“, které pili jen ve vzácných chvilkách…

Vzpomínky

Táta s mámou byli jen „obyčejní“ lidé, řidič sanitky a prodavačka, ale neuvěřitelně se mi věnovali. Hodně mi četli, jezdili jsme z našeho města skoro sto kilometrů do Prahy do divadel, na výstavy. Když bylo hezky, po hradech a zámcích.

Celé moje dětství bylo prostě nádherné! K velké radosti rodičů jsem se dobře učila, škola mě bavila. Taky jsem chodila navíc soukromě na francouzštinu a angličtinu. Ještě teď mně mrazí v zádech a cítím to jejich dojetí, když jsem přinesla maturitní vysvědčení s vyznamenáním! „Moni, já mám takovou radost,“ rozbrečela se máma a táta si potají utíral oči.

„Naše Monika bude studovat jazyky,“ chlubil se táta, když mě přijali na filozofickou fakultu. „Francouzštinu a angličtinu,“ každému ještě doplňoval. „Moničko, budeš překládat nebo tlumočit, třeba se dostaneš služebně i na západ,“ představoval si táta. Byla jsem v Praze druhým rokem, když přišla revoluce. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohla studovat ve Francii – a teď semestr na pařížské Sorbonně! Do té doby jsem byla nejdál v NDR u Baltu a v Maďarsku u Balatonu. Užívala jsem si Paříž, posílala fotky a pohledy rodičům a prvně jsem se potkala s tetou Alenou, která za mnou z Curychu přijela!

Vánoční tradice

Cestovala jsem hodně, nejdřív za studií, pak už jako tlumočnice. S rodiči jsme ale měli nastavené jedno neměnné pravidlo – Vánoce byli vždycky společné u nich doma. To byla taková rodinná kotva. „Moni, práce není všechno,“ říkala máma. „Možná bys měla pomalu myslet na děti.“ Bylo mi třicet, o vážný vztah jsem ještě nestála, vždyť jsem měla před sebou celý život! Kluci, se kterými jsem chodila, to měli taky tak nastavené. Takže jen krátké a nezávazné známosti.

Ten osudný rok bylo všechno jako vždycky. Byl konec října, ale já už měla všechny dárky pro rodiče nachystané. Nakupovala jsem celý rok a dělalo mi radost dávat jim věci, které si dřív nemohli dopřát.

Na cestu k tetě Aleně se naši moc těšili. Alena tu za posledních deset let byla už několikrát, ale oni to pořád odkládali. Teď byli oba v důchodu a rozhodli se jet autem do Curychu. Domů už se nevrátili. Kamión je doslova smetl z dálnice blízko Vídně.

Bolest na duši?

První dny jsem fungovala jak na autopilota. Celá tíha neštěstí na mě dolehla po pohřbu. V duši jsem měla prázdno. Nechápala jsem, proč se to stalo zrovna jim. Smutek jsem přebíjela prací. Nejhorší to bylo právě před Vánocemi. Kamarádi a známí mě zvali na Štědrý den domů, teta Alena myslela, že přiletím, ale já jsem nechtěla být nikomu na obtíž. „No, co, je to den v roce jako každý jiný,“ řekla jsem si. Ve svém pražském bytě jsem nic nezdobila a věnovala se překladu z francouzštiny, který jsem měla v lednu odevzdat. Už třetí den mě pobolívalo břicho a nemohla jsem skoro jíst. „To jsou nervy,“ říkala jsem si. „Byly to hrozné dva měsíce, není divu.“

Odpoledne byla bolest intenzivnější a bylo mi stále hůř. Cítila jsem, že mám horečku. Nikdy předtím jsem nebyla tak bezradná. Pamatuju si jen to, že jsem se v hrozných křečích svíjela na chodbě před bytem a zaslechla jako v mlze: „Je vám něco? A sakra, to vypadá na slepák. Zavolám záchranku!“ V mlžném oparu nade mnou stál anděl. Aspoň mi to tak připadalo. „Pojedu s vámi,“ slyšela jsem toho anděla říkat, když mě pokládali na nosítka. „Vyřídil jsem, že pojedeme na Vinohrady, pracuju na chirurgii, dneska tam není moc lidí, musí hned na sál!“ – „Lukáši, co večeře? My počkáme,“ zaslechla jsem starší hlas ze sousedčina bytu. – „Nevím, mami, kdy se vrátím, je to fakt vážné!“

Blonďatý zachránce

„To bylo za vteřinu dvanáct,“ unaveně se usmál nad nemocniční postelí ten blonďatý anděl v bílém plášti. „Zrovna jsem šel k rodičům a vy jste mi padla do náruče,“ smál se. „Komu mám dát vědět, že jste nemocnici? Asi už o vás má někdo strach.“ – „Já vlastně nikoho nemám, jen tetu a její rodinu ve Švýcarsku,“ odpověděla jsem a rozbrečela se.

Lukáš za mnou chodil každou volnou chvíli. Jednou taky přišla jeho maminka, moje sousedka, kterou jsem znala jen od vidění. – „Vím všechno od Lukáše, Moničko… Můžu vám tak říkat? Až přijedete domů, tak na vás dohlídnu,“ oznámila mi. – „Ale to přece nejde,“ špitla jsem. – „A proč by to nešlo? Jsem v důchodu a stejně nemám co dělat. Táta je celý den v práci a Lukáš jezdí o víkendu, tedy když nemá službu.“

O Silvestra jsem musela k nim. Nedali jinak. Všichni na mě byli moc milí. Moc se smáli, když jsem jim vyprávěla, jak mi Lukáš připadal jako anděl.

A to mi vlastně připadá pořád. Už je to víc než dvacet let, co jsem potkala svého vánočního anděla. Máme dva skoro dospělé kluky a báječnou babičkou s dědečkem. Vánoce držíme pohromadě a moc si to užíváme. Jen mě každý rok moc mrzí, že se toho nedožili naši…