Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Milady (49): Tchyně nemá ráda své vnučky
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Milady (49): Tchyně nemá ráda své vnučky

datum: 19. 1. 2020 0:05 autor: podle příběhu Milady J. napsala Alžběta Morávková
Někdy mi připadalo, že žiju snad v 19. století. Copak se dá pochopit, že na první pohled normální a inteligentní ženská, jakou je moje tchyně, je nešťastná, protože nemáme syna?!

Rodina mého manžela Petra vždycky patřila k těm tzv. lepším. Advokáti do bůhví kolikátého kolene a tahle profese se dědila z otce na syna. Od Petra, jak jinak než právníka, se očekávalo, že tradici „neporuší“.

Tchynino „školení“

Brali jsme se krátce poté, co Petr složil advokátní zkoušky. Já jako učitelka jsem nastoupila do školy v blízkosti našeho domova. „Miládko, to je v pořádku, že zatím pracuješ,“ usmála se na mě tchyně při pravidelném nedělním obědě v jejich vile. Seděly jsme spolu u kávy, zatímco Petr s tchánem konzultoval v pracovně nějaký případ.

„Až se narodí chlapeček, nebo i dva,“ pokračovala, „zůstaneš přece doma a budeš se jim věnovat na plný úvazek. Já jsem vždycky dělala Péťovi maximální podmínky pro studium. A spokojený byl i manžel, víš, dokonalý domácí servis a dobře naladěná manželka, to je základ. To mě naučila tchyně a já jsem jí za to vděčná,“ významně se na mě podívala. – „No, víte, já si myslím, že bych bez práce nemohla být,“ opatrně jsem podotkla. „Ale to se všechno uvidí….maminko….,“ trochu s přemáháním jsem vyslovila „povinné“ oslovení. Naštěstí zrovna přišli manžel s tchánem a diskuse se přerušila.

Budete mít chlapečka!

Každý týden se mě tchyně ptala, jestli nejsem náhodou těhotná. „Nediv se,“ smál se Petr, „tolik moc chtěla víc dětí a nepovedlo se. Proto se tak těší.“ Já jsem nejmladší ze tří sester, tak to naši zatím neřešili a užívali vnoučátka od nich.

„Mami, tati, chtěli bychom vám něco říct,“ potutelně se umíval Petr u jednoho nedělního oběda. „Miládka čeká chlapečka!“ vyhrkla tchyně a tchán si dojetím utřel oči. – „Nebo taky holčičku,“ usmála jsem se. „Je to padesát na padesát.“ – „O tom se nežertuje,“ významně nadzvedla obočí tchyně, „v naší rodině se vždycky rodili chlapci.“

Nebrala jsem to na vědomí a s Petrem jsme si užívali to krásné období. Obě naše rodiny se těšily, jen tchyně to samozřejmě víc prožívala. „Koupila jsem ti výbavičku,“ objevila se neočekávaně ve dveřích. „To jste nemusela, maminko,“ řekla jsem a snažila se nevypadat nevděčně. Chystali jsme se s Petrem o víkendu potřebné věci nakoupit. „Jé, to je všechno do modra…,“ podivila jsem se.  – „A to má snad kluk nosit růžovou?“ odsekla.

Nespletli se?

Ultrazvuk prozradil, že budeme mít holčičku! Petr byl šťastný! A já jsem si říkala, že tchyně teď konečně pochopí, že pohlaví dětí není podle přání, ale podle přírody. „To se museli splést,“ rázně okomentovala novinu. „Kolikrát se stane, že to nepoznají.“

Petruška se narodila v termínu, Petr byl u porodu a přestřihl pupeční šňůru. Pak plný emocí volal oběma rodinám. Moji rodiče byli rádi, že všechno proběhlo bez komplikací a že jim přibylo další vnouče – od sester měly už dvě holčičky a dva kluky. Tchyně přiběhla do porodnice hned druhý den. „Vidělas to dítě rozbalené?“ bylo první, co řekla. „Jen jestli to je opravdu holka…“ – „No tak, mami, vždyť jsem byl u porodu, je to holka, je naše a je krásná! Podívej!“ hrdě držel Petrušku v náručí.

Zatímco tchán to přijal a neřešil, tchyně se s tím nesrovnala. „Jak byste taky mohli mít kluka, když Milada je ze tří holek,“ ucedila jedovatě. – „To se zlomí,“ utěšoval mě – a hlavně sebe – Petr. „Jen co začne Petruška chodit a mluvit, matka roztaje.“ Neroztála.

Ochudila se ona

Další naši dceru, o tři roky mladší Anetku, nepřijala taky. Chovala se k nim a stále chová se zvláštní odtažitostí, k narozeninám a k Vánocům jim kupuje dárky podle mě „jen, aby se neřeklo“.

Holky u nich nikdy nespaly, nikdy s nimi netrávily dovolenou nebo část prázdnin. Tchán si je někdy tajně bral, aby tchyně nevěděla. A můj Petr se v tom celá ta léta plácá a poslouchá, co jsem to za ženskou, která jim nedala dědice. A taky se podle ní dostatečně nevěnuju rodině, protože chodím do práce.

Petra úspěšně odmaturovala a studuje prvním rokem na právnické fakultě. Ani to, že pokračuje v rodinné tradici, tchyně neskousla. Není to kluk.

Pořád mě to sice mrzí – a Petra mnohem víc – holky mají ale super prarodiče z mé strany. Ochuzená je tchyně, která nedokázala a nedokáže s pokorou přijmout a radovat se z toho, že jediný syn má hezké manželství a zdravé, chytré a krásné dcery!


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Hany (55): Setkání v sauně

Příběh Hany (55): Setkání v sauně

Autor: podle příběhu Hany K. napsala Jana Hradilová, Datum: 31. 5. 2020 0:05
Příběh Honzy (62): Jak jsem ztratil a znovu našel svou plavovlasou vílu

Příběh Honzy (62): Jak jsem ztratil a znovu našel svou plavovlasou vílu

Autor: podle příběhu Honzy Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 30. 5. 2020 0:05
Příběh Ilony (46): Nebojte se jít za láskou

Příběh Ilony (46): Nebojte se jít za láskou

Autor: podle příběhu Ilony G. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 5. 2020 0:05
Příběh Marie (78): Moje dcera není manželova

Příběh Marie (78): Moje dcera není manželova

Autor: podle příběhu Marie Ž. napsala Alžběta Morávková, Datum: 23. 5. 2020 0:05
Tip šéfredaktorky

VYHRAJTE v naší SOUTĚŽI profi vlasovou kosmetiku!

1. 6. 2020 15:00 autor -red-