Čas jen pro mě

Svobodná matka na malém městě to nikdy neměla jednoduché. Asi to fakt pro mámu bylo těžké. O tom, kdo je můj otec se nikdy nemluvilo. Jen občas jsem zaslechla babičku, u které jsme bydlely, jak říká dědovi: „Snažila jsem se to jméno z ní vytáhnout, aspoň kvůli alimentům. Prý neví…“

Dobře zajištěný pan inženýr

Vláďu poznala, když mi bylo pět. „Ivanko, mně nevadí, že máš dítě,“ řekl prý mámě. „Děti mám moc rád. A bývalka se s naší Vendulkou odstěhovala na druhý konec republiky. Vendulka říká táto někomu jinému a nechce mě vidět,“ smutně jí vyprávěl.

Na první návštěvu přišel s barbínou pro mě. Měla jsem ohromnou radost, protože máma moc peněz neměla a drahé hračky u nás nebyly. Babička s dědou z něj byli nadšeni. Milý, společenský, přátelský, dobře zajištěný a ještě pohledný muž, dokonce pan inženýr, má rád jejich dceru a se mnou si rozumí.

Divné rituály

Brzy jsme se přestěhovaly do Vláďova bytu, kde jsem měla vlastní pokojíček. Na svatbu jsem jim šla za družičku. Krátce na to jsem Vláďovi začala říkat „tati“. Pak si mě Vláďa adoptoval. Máma snad ani nemohla být šťastnější. Zvlášť když viděla, jak si se mnou Vláďa hraje, jak se se mnou mazlí, tiskne mě k sobě: „Jsi moje krásná holčička,“ říkal. „Nikomu tě nedám!“

Neměnným večerním rituálem bylo moje koupání. Vláďa mě pokaždé otíral žínkou celé tělo a pak se mě jemně dotýkal, když mě utíral. Často jsme se koupali spolu ve vaně. Mámě to asi připadalo normální, ale mně to časem začalo vadit. „Umím se přece umýt sama,“ oznámila jsem jednou Vláďovi. – „Ale Myšáčku, ještě se neumíš všude sama dobře umýt, proto ti pomáhám,“ usmíval se. – „Ne, jsem velká holka, bude mi osm,“ pamatuji si, jak jsem rázně řekla a zavřela se v koupelně.

To asi není úplně normální...

Máma prodávala ve velkém obchodním centru a měla různé směny. Když nebyla doma, Vláďa mně pokaždé četl pohádku na dobrou noc. Vlezl si přitom ke mně do postele a tiskl mě k sobě. Začalo mně to být nepříjemné. „Tati, proč si nesedneš vedle jako máma?“ – „Myšáčku, já ti zahřívám peřinku, máš studené nožičky,“ odpověděl a sahal mi na nohy.

Bylo mi třináct, když jsem se v noci vzbudila a cítila, že mě osahává. „Jdi pryč, nech mě!“ – „Křičela jsi ze spaní, Myšičko, tak jsem tě jen šel uklidnit.“ Začal za mnou chodit pravidelně, najednou jsem se ho bála. Z milého taťky se u mě pod peřinou měnil ve funící zvíře. „Řeknu to mámě!“ – „A co jí chceš říct?“ Nechápavě se díval. – „Že sem za mnou chodíš!“ –„Jsem tvůj táta, tak se jsou večer pomazlit se svou holčičkou,“ tvářil se nechápavě. „Maminka je ráda, že si rozumíme.“

Nikdo mi nevěří!

Snažila jsem se mámě naznačit, že mě Vláďa obtěžuje. „Míšo, ani nevíš, jaké jsme my dvě měly štěstí, že si nás táta vzal,“ usmála se. „Tak si nevymýšlej. Má tě moc rád!“ – Zkusila jsem to u babičky. „Míšo, co mi to tu říkáš? Že ty jsi viděla nějaký film?“

Beznaděj, to bylo to slovo, které vyjadřovalo mé pocity. Máma s babičkou sváděly všechno na pubertu. Jen naše třídní se mě jednou zeptala: „Míšo, jsi nějaká smutná. Neděje se něco doma?“ Hrozně jsem se styděla jí to říct. „Ne,“ pípla jsem. Přesto jí to nedalo a zavolala si do školy mámu. „Je v pubertě a má občas divné nálady,“ vysvětlila jí máma. „Jako byste to neznala, paní učitelko, máte těch puberťáků plnou třídu.“

S tátou sama nepojedu!

„Holky moje, mám pro vás překvapení,“ přišel jednou Vláďa domů se slavnostním úsměvem na tváři. „Letošní Vánoce strávíme v Tatrách. Ivanko, ty si odpočineš a nebudeš muset vařit. Zaplatil jsem krásný apartmán od 23. prosince.“ – „Ale já musím být až do večera v práci,“ uvědomila si máma. –„Já vím a počítal jsem s tím. My s Míšou pojedeme o den dřív, uděláme si tam hezký večer a tobě jsem koupil jízdenku na vlak v lůžkovém kupé. Vyspíš se tam a ráno si tě s Myšáčkem vyzvedneme.“ Zatímco máma se radovala, ve mně by se krve nedořezal. Sama s ním přece celou noc nemohu být!

„Mami, maminko, nenechávej mě s ním samotnou,“ hystericky jsem prosila mámu. „Ale Míšo, co to do tebe zase vjelo. Jednou se vyspíš a budu tam.“ No, právě, chtělo se mi brečet. To ráno, kdy jsme měli odjíždět, se na mě Vláďa usmál: „Mišulko, těším, se, jak si se svou holčičkou užiju dnešní večer.“

Zachránila mě paní učitelka

Narůstala ve mně panika. „Já s tebou nikam nepojedu!“ Vykřikla jsem a práskla dveřmi. Co teď? Utíkala jsem městem a přemýšlela. Kam půjdu? Máma mi nevěří, babička s dědou taky ne. Paní učitelka! Napadlo mě. Matně jsem tušila, kde bydlí. Po půl hodině jsem zvonila u malého domku na druhém konci města.

„Míšo, co se děje?“ Stála v zástěře a s rukama od těsta u dveří a udiveně se na mě dívala. Rozplakala jsem se: „Já, já…nevím. Asi jste jediná, kdo mi uvěří…“ Odvedla mě k sobě do kuchyně, uvařila čaj a pozorně vyslechla. „Hm, já jsem nějaké tušení měla. Důležité je, že jsi našla odvahu to říct. Jsi moc statečná holka!“

Vláďa byl odsouzen na pět let. Přitížilo mu, že se u něj v počítači našly fotky malých holčiček a filmy pro pedofily, které si stahoval i kupoval.

Rodina mě zavrhla

Máma tomu nikdy neuvěřila. Podle ní jsem celé rodině zkazila život, jí nejvíc. Za Vláďou dojížděla pravidelně na návštěvy. Doma bylo cítit napětí. Vydržela jsem to přesně do osmnáctých narozenin. Ten den jsem nadobro odešla z domova. Našla jsem si brigádu, abych mohla dokončit střední školu. S rodinou jsem se přestala stýkat. 

Vzalo mi to aspoň patnáct let života, kdy jsem se musela dát dohromady. Řadu let jsem pak chodila pravidelně k psycholožce. Dlouho jsem si nemohla najít kluka. Bude mi brzy čtyřicet, loni jsem se vdala a čekám teprve první dítě. Když jsem po dlouhé době zavolala mámě, abych jí řekla, že bude babička, položila mi telefon...