Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Michaely (38): Za zavřenými dveřmi
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Michaely (38): Za zavřenými dveřmi

datum: 20. 12. 2020 0:05 autor: podle příběhu Michaely M. napsala Alžběta Morávková
Když jsem před pár měsíci dostala od kolegyně v práci k svátku knihu Za zavřenými dveřmi s komentářem: „Dost dobrej thriller! Akorát je vidět, že to není ze života,“ musela jsem se jít nadýchat čerstvého vzduchu. Bára samozřejmě nemohla tušit, že život někdy přináší mnohem horší situace. A že domácí násilí jsem na vlastní kůži zažila i já…

„Moc vám to dneska sluší,“ usmál se na mě Přemek. – „Ale to říkáte každý den,“ začervenala jsem se. – „Jenže je to každý den pravda, Michalko!“

Úspěšný podnikatel a naivka

Tak nějak začala moje známost s Přemkem. V hlavní roli úspěšný pětatřicetiletý majitel prosperujícího obchodu se sportovním zbožím a já, dvaadvacetiletá naivní holka, která tam nastoupila jako účetní. Přemek mě okouzlil a brzy si omotal kolem prstu i mé rodiče.

Po pár měsících jsme spolu začali bydlet – samozřejmě v Přemkově luxusním bytě. „Mišulko, ten hrnek nedávej přímo na stůl, vem si prostírání. Copak nevidíš, že to dělá kolečka?“ napomenul mě hned druhý den, když jsem si uvařila kafe. Pak jsem špatně rovnala nádobí do myčky: „Kolikrát ti mám říkat, že talíř od polévky dávám vpravo a podšálky vlevo?“ To už na mě zvyšoval hlas.

„Míšo, pozval jsem na večeři důležitého obchodního partnera. Na sebe si vezmi ty pouzdrové šaty, co jsem ti koupil. Vhodné šperky probereme předtím. Líčení nepřeháněj. Moc nemluv a usmívej se.“ Překvapivě mě to vůbec neurazilo, naopak, byla jsem přesvědčená, že mě miluje a chce pro mě to nejlepší.

Nikdo mně nevěří

„Sakra, že tu chybí jedna sklenička na víno?“ zařval jednou večer. – „Přemku, já… já jsem ji omylem rozbila. Nechtěla jsem, víš, ale jsou tak křehké…“ – „Ty náno pitomá, to neumíš správně držet skleničku tak, abys ji neupustila? Víš vůbec, kolik stály? Ne, nemáš, tobě je to jedno! Tys přišla ke všemu zadarmo, ale já jsem si na tohle všechno…“ rozmáchl se rukou po bytě, „musel vydělat!“

Čím víc křičel, tím byl zuřivější. Zdálo se mi, že nad sebou nemá kontrolu. A pak se to stalo – uhodil mě do tváře a znovu! „Vidíš, ty krávo, k čemu jsi mě vyprovokovala?“  

Na nic jsem nečekala, vzala kabelku a utekla s pláčem k našim. „Nepřeháníš to trochu?“ divila se máma a naklonila se ke mně: „Nemáš náhodou své dny, že jsi tak přecitlivělá? Přemek je hodný kluk.“

Druhý den večer u nás zazvonil s obrovskou kytkou pro mámu, druhou pro mě a koňakem pro tátu. „Milá maminko a milý tatínku,“ začal teatrálně, „doufám, že vám tak budu moct říkat. Přišel jsem vás totiž požádat o ruku vaší dcery Míši.“ Zůstala jsem jako opařená. „Ale já se vdávat nechci a už vůbec ne za tebe,“ vykřikla jsem a utekla do svého pokoje.

„Co to do tebe vjelo?“ přišel za mnou táta. – „Tati, člověka, který mě uhodil, si nevezmu!“ – „Kdo ví, jak to bylo. Víš, taky jsi někdy trochu hysterka.“

Asi za všechno mohu já

Dodnes to nechápu. Nechala jsem se přemluvit. Přemek se dost snažil. Klekl si přede mnou na kolena a se slzami v očích mě prosil, abych mu odpustila. „Mišulko, přísahám, už tě nikdy neuhodím. Sám nevím, jak se to stalo.“

Zpočátku se trochu držel a jen mě občas peskoval. Jednou to byly špatně vyžehlené košile, pak zase málo nebo moc pálivé jídlo… A samozřejmě se to stupňovalo. Několikrát došlo i na facky. „Kdybys mě tak nevyprovokovala, tak se to nestane,“ říkal vždycky druhý den. „Míšo, já tě tak miluju, odpusť mi to! Hlavně mě ale neprovokuj!“

Po několika měsících jsem si fakt myslela, že za všechno můžu já! A tak plíživě jsem přijala všechno, co říkal.

Souhlasila jsem, že přestanu pracovat a budu se starat o domácnost – vždyť on nás hravě uživí! Ani mně nedošlo, jak moc mě kontroluje. Volal mi snad každou hodinu a chtěl vědět, co dělám, kam jsem šla, s kým jsem mluvila.

Ve společnosti jsme pokaždé vypadali jako dokonalý pár. Přemek byl galantní, ostatní ženy mi ho záviděly. Jen já jsem věděla své.

Nemohla jsem hýbat

„Tak Teri, zítra v deset, moc se těším,“ rozloučila jsem se po jedné večeři s manželkou Přemkova obchodního partnera Terezou. Byla sice o pár let starší, ale měla jsem ji moc ráda. – „Co to bylo,“ sykl Přemek, když jsme nasedli do auta. „Já jsem ti přece výslovně zakázal si domů na návštěvy někoho zvát! A zvlášť, když nejsem doma!“ praštil vztekle rukou do volantu.

Ten večer mě zmlátil tak, že jsem se nemohla hýbat. „A ne, abys někomu něco cekla,“ řekl mi ráno. „Tu návštěvu zruš, něco si vymysli.“

„Teri, promiň, asi na mě něco leze,“ vysvětlovala jsem Tereze do telefonu. – „Nepotřebuješ něco, Míšo? Jsi v pořádku?“ zeptala se pátravým tónem. – „To bude dobrý, za dva tři dny to vyležím,“ rychle jsem přehnaně vesele odpověděla.

Moje zachránkyně

Za hodinu někdo zazvonil u dveří. Neotvírala jsem. Znovu. „Míšo, Míšo, to jsem já, Tereza. Jsi v pořádku?“ Nakonec jsem otevřela. „Já jsem si to myslela,“ řekla a podívala se na mě. „On ti ubližuje, vid? No, nekoukej na mě tak překvapeně, než jsem šla na mateřskou, pracovala jsem v jedné organizaci, která pomáhá ženám setkávajícím se s domácím násilím.“ – „Ale jak… jak jsi to poznala?“ vykoktala jsem.

„Bylo mi o jasné už dřív. Mám vycvičené oko. Když vidím na obličeji silnou vrstvu make-upu, zpozorním, jestli tam nejsou skryté modřiny. A ty tedy vypadáš, ten tě teda zřídil,“ pátravě se na mě podívala. Pak jsem se rozbrečela. Úlevou i strachem.

Tereza mi pomohla sbalit věci a odvezla mě k nim domů. „Neboj, Přemek se to nedozví“.

Trvalo rok, než jsem se vzpamatovala. Ještě, že Tereza věděla, co dělat, kam se obrátit. Nakonec rozvod proběhl v klidu. Přestěhovala jsem se, našla si práci a začala nový život. Mám skvělého manžela a dvě krásné holčičky. Rodinného štěstí si moc vážím.

Když se setkáte s domácím násilím, na nic nečekejte a vemte nohy na ramena. Dneska už vím, že žádný tyran se nezmění.


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Lucie (38): Táta opustil maminku, když onemocněla, ona mu odpustila

Příběh Lucie (38): Táta opustil maminku, když onemocněla, ona mu odpustila

Autor: podle příběhu Lucie N. napsala Alžběta Morávková, Datum: 16. 1. 2022 0:05

„Nerozumím tomu, vždyť jí tak ublížil,“ začíná svůj dopis Lucie. „Přesto kolem něj zase běhá a dělá…

Příběh Ivany (53): Nevidím žádné světlo na konci tunelu

Příběh Ivany (53): Nevidím žádné světlo na konci tunelu

Autor: podle příběhu Ivany Š. napsala Alžběta Vlasáková, Datum: 15. 1. 2022 0:05

Někdy osud nadělí na bedra jednoho člověka tolik neštěstí, až se to zdá nepravděpodobné. Své o tom…

Příběh Zuzany (38): Tajemný muž mě vyvedl z lesa

Příběh Zuzany (38): Tajemný muž mě vyvedl z lesa

Autor: podle příběhu Zuzany P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 1. 2022 0:05

Věcem mezi nebem a zemí naše čtenářka Zuzana nikdy nevěřila. Myslela si, že každá záhada se dá…

Příběh Olgy (52): Dceřin přítel na nás parazitoval

Příběh Olgy (52): Dceřin přítel na nás parazitoval

Autor: podle příběhu Olgy S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 8. 1. 2022 0:05

Děti si někdy přivedou partnery, které rodiče zrovna „nemusí“. To je případ i naší čtenářky Olgy,…

Příběh Radany (50): Není všechno zlato, co se třpytí

Příběh Radany (50): Není všechno zlato, co se třpytí

Autor: podle příběhu Radany T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 1. 2022 0:05

„Když jsme se před dvěma roky všichni potkali na abiturientském večírku, Radana vypadala úplně…

Příběh Karolíny (40): Jak na Nový rok, tak po celý rok

Příběh Karolíny (40): Jak na Nový rok, tak po celý rok

Autor: podle příběhu Karolíny Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 1. 1. 2022 0:05

Záleží na tom, co se první den v roce stane. Pro naši čtenářku byl 1. leden nejdřív úplně obyčejným…

Příběh Ilony (46): Nebojte se jít za láskou

Příběh Ilony (46): Nebojte se jít za láskou

Autor: podle příběhu Ilony G. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 12. 2021 0:05

Cesty osudu jsou někdy klikaté. Přes protesty rodičů, kteří mému vztahu nedávali žádnou šanci a…

Příběh Petry (44): Ježíšek mi nadělil tu nejlepší mámu

Příběh Petry (44): Ježíšek mi nadělil tu nejlepší mámu

Autor: podle příběhu Petry G. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 12. 2021 0:05

„Na dětství nevzpomínám ráda,“ začíná své vyprávění naše čtenářka Petra. „Co si budeme namlouvat,…

Tip šéfredaktorky

Příběh Lídy (79): Vnučka mi prodala střechu nad hlavou

27. 11. 2021 0:05 autor podle příběhu Lídy C. napsala Alžběta Morávková