
Příběh Marty (62): Jak jsme s Tončou zneškodnily šmejda
„Pohyb je prý zdravý,“ smějeme se se sousedkou, když si po obíhání nákupu ve vybraných prodejnách (v jedné mají levnější vajíčka a v jiné kuře) mažeme nohy Alpou. Tonička zůstala v našem vchodu jediná, kdo tu bydlí stejně dlouho jako já. Ostatní z původních partají našeho paneláku už buď umřeli, rozvedli se nebo šli za lepším.
Slzy před vchodem
„Já jsem takový trdlo,“ posmrkávala dole u zvonků Tonča, „vím to, a stejně naletím.“ „Co? Komu?“ Vyzvídala jsem. „Ále…, propadla bych se hanbou. Tenhle měsíc prostě nevyjdu s penězi,“ zvedla ke mně zoufale oči. „Tys koupila nějakou předraženou blbost od těch podomních vykuků?“ „Kdepak,“ sklesle pokrčila rameny. „Je to ještě ho… horší,“ škytala. „Sdělená starost – poloviční starost,“ popadla jsem ji za loket a dovedla k sobě domů.
Vylila si u mě srdce: Když odemykala dveře do bytu, zastavil ji mladík v obleku. „To mám štěstí,“ povídal, „nemusím vám nechávat ve schránce cedulku. Obcházím dům a sjednávám si schůzky s nájemníky. Revize topení,“ poklepával si na koženou tašku. „Zvládneme to hned teď a vy si na mě nebudete muset dělat čas jindy.“ Byl milý, slušný a vypadal spíš jako student. Vešli tedy dovnitř, on vytáhl nějaký klíč a poklepával s ním na radiátory. „Hmm, vypadá to v pořádku,“ pobrukoval si. „No né, vy máte ale nádherně žíhanou voděnku,“ rozplýval se, „moje máma ji pěstuje také, ale má jen tu obyčejnou. Ustřihla byste mi pro ni kousek?“ Poprosil ji. Hodný syn, běželo Tonče hlavou a šla do kuchyně pro nůžky. Ušmikla kousek kytky, mladíkovi podepsala nějaké lejstro, rozloučili se a až večer si všimla otevřeného šuplíku u nočního stolku. Obálka s celým důchodem byla fuč. Volala na policii. „Domů si nesmíte pouštět cizí lidi,“ málem ji pokárali. Za blbost se holt platí. Takhle to sice neřekli, ale bylo to jasné.
Druhá šance
Asi za týden u mě Tonča seděla na kafi, když někdo opatrně zaklepal na dveře. Podívala jsem se kukátkem a tam z nohy na nohu přešlapoval takový slušňák. Mládenec v obleku četl můj štítek se jménem na zvonu. „Cink, cink,“ rozeznělo se. Váhala jsem, ale byly jsme tam dvě, tak jsem otevřela dveře. „Kontrola topení…,“ spustil a mně to hned došlo. „Ták, holobrádku, jednou ti to vyšlo, a vyčíhal sis další důchodkyni? Ty máš ale drzost.“ Posuňkem ruky jsem zahnala Tonču na záchod, aby se mu hned nerozsvítilo. Ta si sedla na zavřenou mísu a okamžitě vymačkala sto padesát osmičku.
Mladík zatím oťukával topení v obýváku a přemýšlel, na co by mě nachytal. „Na sporáku se mi vaří rajská, musím na ni mrknout, vy to tu zvládnete sám,“ nahrála jsem mu. „Jasně. Nádherně to tu voní,“ zhluboka nasál a usmál se, „nespěchejte, já si to tu zatím změřím a sepíšu.“ Zašla jsem jen za roh. Nervozita mi už brnkala na všechny nervy. Čas se vlekl a po policii ani vidu ani slechu. „To jsem to vymňoukla,“ zatrnulo mi, když jsem skleněnou výplní dveří viděla, jak mi šacuje skříně. Zakašlala jsem, trhnul sebou a najednou měl očividně na spěch. „Zahlédl mě, jako ho pozoruju?“ Znejistěla jsem. Blížil se ke dveřím a jeho původně milý pohled zledovatěl. Vteřinu jsme se na sebe dívali, jako bychom oba věděli své. Vzal za kliku… a v tom: „Bác, bum a křach!“
Tonča vyběhla ze WC, popadla moji hůl, kterou používám, když mě bolí koleno, a práskla toho vejlupka po hlavě. Skácel se k zemi jako skládací metr. Začal se zvedat, měly jsme na kahánku, když v tom rachot na chodbě: „Policie, otevřete!“ Ještě než si ho odvedli, našli u něj moje zlaté náušnice a řetízek.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Další články z rubriky

Příběh Slávky (51): Je můj syn nemocný, nebo jen zlý?
Autor: podle příběhu Slávky Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 30. 9. 2023 0:05„Těžko se o tom mluví. Mám dva syny a jako každá máma je miluji oba. Jenže u jednoho je to úplně…

Příběh Jolany (42): Láska bez papíru
Autor: podle příběhu Jolany P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…

Příběh Tomáše (45): Sedm let jsem netušil, že mám syna
Autor: podle příběhu Tomáše V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Poprvé vidět vlastní dítě, když už navštěvuje první třídu, je určitě skvělým námětem pro film. Ať…

Příběh Gábiny (59): Složitá cesta k adoptivnímu vnukovi
Autor: podle příběhu Gábiny J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 9. 2023 0:05„Otěhotněla jsem před maturitou a David přišel na svět, když mi bylo pouhých devatenáct,“ začíná…

Příběh Lucie (44): Život se mi zhroutil jak domeček z karet
Autor: podle příběhu Lucie K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 9. 2023 0:05Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…

Příběh Hanky (48): Mrtvý manžel mi schválil přítele
Autor: podle příběhu Hanky L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 3. 9. 2023 0:05Celý život jsem si zakládala na tom, že jsem samostatná a racionálně uvažující osoba. Aby taky ne,…

Příběh Jany (54): Moje dcera dává všechnu lásku jen psům
Autor: podle příběhu Jany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 9. 2023 0:05„Abych to uvedla na pravou míru, zvířata máme u nás v rodině rádi všichni a minimálně jeden pes a…

Příběh Evy (55): Vnoučata bych prý zkazila
Autor: podle příběhu Evy T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 8. 2023 0:05Když děti vyletí z domova, většinou se těšíme, až se staneme prarodiči. Vnoučata přinášejí do…
Komentáře