Čas jen pro mě

Rodina Hajských, kam se moje babička Marie přivdala, patřila k těm bohatším. K Václavovu statku patřilo pole, krávy, koně, jeho matka vdova a mladší bratr Antonín. Dodnes se v naší rodině tradují její moudra: „Všechno, co se doma semele, se musí schovat pod ženskou sukni,“ nebo „Vypomáhat si? Ale odsamsaď až posamsaď!“

‚Paní máma‘ oslovila dohazovačky

V širších rodinách si odedávna pomáhali, ale byla to právě ona – a to nebyla žádný škrt, kdo manželovu pomoc nebohému Tondovi zarazil. I když v jejím případě...? Století sem, století tam, asi bych se chovala stejně, a možná ještě přitvrdila.

Tonda byl o tři roky mladší než Václav, a tak prvních pár let po babiččině svatbě na statku vypomáhal. Marie povila rodině ‚následníka‘ a na cestě už byla jeho sestřička – moje máma.

„Co ty, kdy do toho taky praštíš?“ vyzvídal Vašek na bratrovi. Toník, veselá kopa se srdcem na dlani se zakoukal do chudé holky ze vsi, ale to by ještě rodině nesměla vládnout Václavova ‚panímáma‘ Hajská. „Tak to tedy ne!“ zavelela, „zahazovat se nebudeš.“ A rozhodila sítě mezi sousedkami v širším okolí: „To by bylo, aby se nenašla nějaká lepší nevěsta.“ Tehdejší seznamka, dohazovačky, se činila.

Hubená, ale s gruntem

Po žních napekly panímáma s Marií dvojctihodné koláče, svátečně se nastrojily a na zápraží vyhlížely bryčku přivážející potenciální nevěstu na námluvy. „Potěš pánbůh,“ vyhrkla zaskočeně panímáma, „vysoká jako žebřík a hubená jako hrábě,“ polkla tiše, ale před nevěstinou rodinou ani necekla.

„Krása časem odkvete. Hlavně, že je holka zdravá a její grunt je skoro tak velký jako ten náš,“ myslela prakticky a rodiny si ‚plácly‘. Tonda byl poslušný syn, odstěhoval se tedy za kopec do vedlejší vsi k nevěstě Barboře. Zprvu to prý bylo moc pěkné manželství. Ale za dveře chalupy a pod ženskou sukni není vidět.

Domluv mladšímu bratrovi

Zatímco babička Marie čekala už třetího ‚andělíčka‘, jak u Hajských říkali miminkům, za kopcem pořád nic. Z veselého Tondy se stával morous. Nejdřív se dřel do úmoru na poli, pak začal vysedávat v hospodě až do kuropění. To už nešťastná Baruška běhala přes les ke své příbuzné a kamarádce Marii, aby se jí vyplakala na rameni. Prosila, aby Tondovi domluvili: „Vašku, na tebe jako na staršího on dá, zajdi za ním.“ Václav se tedy s Mariiným posvěcením vydal promluvit bratrovi do duše. Chodil k nim celý měsíc, až ‚pánbůh dopustil i u Barbory‘.

Pavluša je můj!

Po narození malého Pavlíka se slavilo. Bráchové si připíjeli na zdraví, na štěstí, na děti, na úrodu…. Při křtu stál Vašek hrdě vedle kněze jako Pavlušův, jak mu říkal, kmotr. Ten den vypil víc, než byl zvyklý, a tak se večer, když se chystal na kutě, přihlouple usmíval. „A stejně je můj!“ vydechl a dopadl vedle Marie jako žok slámy. Ta bohužel nespala.

Zavětřila nějakou kulišárnu a s opilcem zalomcovala. Mžoural očima a škytnul: „Můj syn.“ Babičku jako když bodne osina, odhodila duchnu, vyběhla ke studni, nabrala plný džber a chrstla ho mužovi na hlavu. Okamžitě se probral, teklo z něj jako z vodníka a v ten moment si uvědomil, co provedl.

„Mařenko, Maruško," klečel před ní, „byla to jen taková malá ‚bratrská‘ výpomoc… Rodina si přece musí pomáhat…“ – „Já ti dám výpomoc!“ Noc po Pavlíkových křtinách si místní pamatují jako malé zemětřesení v chalupě. Co si tehdy děda s babičkou řekli dál, nikdo neví. Jen to, že druhý den vymetali střepy dědova oblíbeného džbánku a teta Barbora nesměla pak dlouhých pětačtyřicet let překročit babiččin práh.

Jako ‚paní Colombová‘

Strejdu Tondu si jako malá pamatuju, ale jeho žena Barbora v mých očích představovala ‚paní Colombovou‘ – prostě neexistovala. Pavel říkal našemu dědovi strejdánek. Měli k sobě hodně blízko, a nakonec ho vzala na milost i babička: „To dítě přece za nic nemůže“. Až při dědově pohřbu se nám podařilo tu letitou zášť dvou švagrových prolomit. Cestou na hřbitov nesli rakev čtyři chlapi. Můj táta, jeho bratr, švagr a ‚bratranec‘ Pavel. Teta Barbora, v té době už také vdova, přešlapovala nerozhodně za vrátky a opírala se o hůlku.

No, babi, ty si měla milence?

„Babi, není už čas ty staré křivdy zakopat?“ hučeli jsme do ní. Pohledy obou stařenek, v nichž nikdo z nás nedovedl číst, se setkaly. Marie kývla hlavou a Barbora se k ní pomalu přidala. Obě se v černých šatech pomalu šouraly za rakví. Domů ze hřbitova už muzikanti hráli zvesela dědovu zamilovanou.

Oči obou stařenek se zamlžily. „Tak na Václava,“ v kuchyni zvedla svou stopičku domácí griotky babička Marie. „Na Vaška,“ přiťukla si s ní Barbora. – „Ty neřestnice…“ pohrozila Marie už s nadhledem ukazováčkem Barboře. – „Já? A co ty?“ kontrovala Barbora: „Myslíš, že nevím, co znamenalo, když jsi dávala na zídku placák?“ Marii leknutím málem vypadla sklenička z ruky. „Když šel Vašek do lesa a byl ‚čistej vzduch‘. Bylo to znamení pro starýho Holase!“ – „Tys to věděla?“ – „No bodejť,“ usmála se potutelně Barbora. – „Když mohl Vašek…!? Taky jsem potřebovala nějaký to porozumění. Ale Vaška jsem měla ráda. Byl to ten nejlepší chlap na světě.“ – „To tedy byl,“ přikývla Barbora.

Konečné smířené

Nechtělo se mi věřit tomu, co jsem nechtíc zaslechla. Babička, moje babička…? Ta stařenka, že by měla kdysi milence? Hajný Holas ležel na hřbitově jen dvě řady od dědy. Dělily je cestičky vysypané pískem. Od té doby jsem si všímala, že oba hroby zdobily stejné kytky. Dnes už tam s nimi odpočívá i babička Marie. Jejich cesty se zase spojily.