Čas jen pro mě

Život mám postavený na víře

Letos mi bylo šedesát. Celý život žiju v naší vesnici, kde každý zná každého, kde se lidé zdraví a kde je kostel centrem všeho dění. Vyrůstala jsem v rodině, kde víra nebyla jen nedělní povinností, ale základem, na kterém jsme stavěli celý život.

S mým mužem máme tři děti, dvě už mají dávno své rodiny a bydlí nedaleko, pomáhají, když je třeba. Jen ta nejmladší, Františka, byla odjakživa jiná. Hledala si vlastní cesty, a já jsem v tom dlouho neviděla nic špatného... až do chvíle, kdy se od nás odklonila úplně.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?

Františka je jiná

Dodnes si pamatuji, jak Františka poprvé přijela domů ze střední školy ve městě. Mluvila jinak, oblékala se jinak, a na všechno měla svůj názor. „Mami, ty bys měla víc číst, tam venku je svět větší než tahle vesnice,“ smála se tehdy a já se jen usmála zpátky.

Věřila jsem, že se jednou vrátí, že až přijde čas, pochopí, jak je rodina a víra důležitá. Jenže nestalo se. Františka šla studovat do Prahy, vdala se po třicítce, a tam zůstala. Má dvě krásné děti, Kristýnku a Ondru. Ale v jejich domácnosti… o Bohu se nemluví, do kostela nechodí, dokonce ani o Vánocích neříkají modlitby. Bolí mě to, přiznávám.

Tip na knihu

Mladá a krásná velšská princezna Elen je zaslíbena římskému generálovi Macsenovi. Ten přišel ve čtvrtém století našeho letopočtu se svými vojsky do Walesu hledat spojenectví, které by mu pomohlo zajistit si ještě větší moc. Navzdory varování, že manželství bude možná utrpením, je statečná Elen odhodlána dodržet přání svého královského otce… Když spisovatelka Catrin narazí na milostný příběh dávné velšské princezny a záhadu z doby římské, ještě netuší, jak moc to vše zasáhne i do jejího vlastního osudu. Prastará louka za jejím domem na anglickém venkově jí nedá spát. Slýchá z ní kroky pochodujícího vojska a dokáže odtud nahlížet i do Elenina bohatého života, ztraceného v čase... Současně s náročným psaním historického románu musí sympatická Catrin vyřešit své osobní problémy s láskou. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Děti nevede k Bohu!

Jednou jsem to už nevydržela a řekla jí to otevřeně. „Františko, měla bys vést děti k víře. Vždyť jim to v životě pomůže, budou mít oporu, jako jsme měli my všichni.“

Podívala se na mě tak zvláštně, s tím svým pražským klidem. „Mami, já chci, aby si samy vybraly, čemu budou věřit. Nechci, aby měly pocit, že musí, protože to chceš ty, nebo kdokoliv jiný.“

„Ale vždyť je to naše tradice!“ namítla jsem tiše. „Bez kořenů člověk snadno zabloudí.“

Františka zavrtěla hlavou. „Mami, já už jsem dospělá. Prosím tě, nesnaž se mi pořád říkat, jak mám vychovávat svoje děti. To je moje rodina.“

Najdeme k sobě ještě cestu?

Od té doby spolu mluvíváme málokdy. Když už se vidíme, děti jsou plaše zaražené, jako by tušily, že mezi mnou a jejich maminkou visí něco nevyřčeného. Srdce mě z toho bolí. Vždyť chci jen pro vnoučata to nejlepší. Nechápu, proč Františka žije tak jinak a proč jí tolik vadí, když jí chci poradit. Vždyť to myslím dobře.

Někdy sedím u stolu v prázdné kuchyni, dívám se z okna na kostelní věž a modlím se, aby se mezi námi ještě něco změnilo. Tolik bych si přála, aby mi Františka rozuměla, aby mě jednou objala a řekla: „Mami, pojď s námi na procházku.“

Kde je chyba? Možná je čas naučit se přijímat, že děti nejsou naše kopie. Ale doufám, že jednou najdeme k sobě cestu zpátky. Snad přijde den, kdy mi moje dcera dovolí být babičkou, která není jen vzpomínkou na staré časy.