Čas jen pro mě

Moje děti si vždy pomáhaly

Vždycky jsem byla pyšná na to, že obě moje děti – Blanka a Tomáš – se i v dospělosti měly rády a pomáhaly si. Dobře vím, že to není samozřejmost. Vždyť u většiny mých kamarádek to tak nebylo.

Tomáš je o tři roky starší než Blanka a od malička byl takový její rytíř. Blanička byla malá a drobná, často nemocná, a tak ji Tom ochraňoval. Kupodivu si rozuměli i v pubertě. Vždycky jsme si s manželem říkali, jaké máme štěstí, protože u našich dětí puberta proběhla docela v klidu.

Dvojčátka

Léta běžela, Tomík po střední škole začal pracovat jako obchodní zástupce velké firmy. Po několika krátkých známostech nám přišel představit Báru, milou usměvavou dívku, kterou jsme si všichni hned oblíbili. Blanička měla na kluky smůlu. „Mami, tati, jsem těhotná,“ vzlykala jednou večer doma. – „Blani, vždyť se přece nic neděje,“ konejšila jsem ji. – „A co otec dítěte?“ vmísil se do konverzace manžel. – „No, právě,“ rozvzlykala se ještě víc. „Řekl mi, že děti nechce, ať si to nechám vzít.“ – „Já toho lotra snad…,“ křičel táta. „Kde bydlí? Řekni mi, kde bydlí,“ rozčiloval se. Mezi vzlyky nám Blanka řekla, že pracovně odjel na dva roky do Saudské Arábie a že se definitivně rozešli.

Dítě si nechala a narodila se jí rovnou dvojčátka, dvě krásné holčičky Anežka a Blaženka. Pomáhali jsme jí my s manželem, pomáhali Tomáš s Bárou, kterým se krátce poté narodil malý Tobiášek. Vzájemně si hlídali děti a dokonce jezdili společně na dovolené. Děti rostly jako z vody, holkám bylo třináct a Tobíkovi jedenáct. Blanka si našla místo na městském úřadě a zdálo se, že je tam spokojená.

Tip na zajímavou knihu

Na svatbě ve středočeských Smolotelích teče víno proudem, nebe rozsvěcuje ohňostroj, svatebčané se veselí. Dokud nezmizí nevěsta. Možná bude něco pravdy na tom, že svatba v máji prý nosí smůlu. Poručík Tomáš Vyskočil a jeho kolega Honza Richter dostávají na starost vyšetřování, které se od začátku jeví docela jednoduše. Jenže v tomhle případu lžou všichni, i ti, co nemusí. A ani na slovo policajta není spoleh. (Vydává nakladatelství Motto.)

Rychlý vztah

„Mami, musím ti něco říct,“ vážně se na mě podíval Tomáš. „Asi bys měla vědět, že Blanka má přítele.“ – „No, to je jenom dobře,“ odpověděla jsem. „Nebo se snad něco děje?“ – „No, právě,“ začal Tomáš. Vyprávěl mi, že před dvěma týdny přišla Blanka s prosbou, jestli u nich může nechat holky přes noc. Prý si vyrazí s kolegyněmi z práce na víno. Když pro ně druhý den přišla, přiznala se, že měla rande přes internetovou seznamku a že potkala tak úžasného chlapa, že s ním zůstala přes noc v jeho bytě. – „Říkali jsme jí s Bárou, že se úplně pomátla, že nám přece měla něco říct! Vždyť neví, kdo to je! Co kdyby se jí něco stalo?“ rozčiloval se Tomáš.

Události nabraly rychlý spád. „Babi, máme obě nový mobil!“ přiběhla jednou děvčata. „Koupil nám ho David!“ „A mamince kupuje auto, aby se nemusela tahat s nákupy!“ Chápali jsme, že Blanka nechce zůstal sama, nebylo jí ještě ani čtyřicet, ale po měsíci si domů nastěhovat úplně cizího chlapa?!

Kontroly a sledování

David byl o deset let starší, rozvedený – prý od něj odešla žena. Jako programátor si vydělával docela dost na to, aby tím Blanku a holky úplně ochromil. Jenže tak nějak plíživě začal s Blankou manipulovat. „Blani, počkám na tebe, až půjdeš od tebe kadeřnice,“ slyšela jsem. „Blaničko, na vánoční večerek si tedy jdi, jestli chceš, dobře se bav, já tedy zůstanu doma a upeču linecké cukroví.“ Nešla nikam, protože jí to bylo hloupé.

Štědrý den jsme pokaždé trávili společně, my s tátou, Tom, Bára, Blanka a všechny děti. „Babi, David koupil vánoční pobyt u moře,“ pochlubila se Blaženka. Odletěli den před Štědrým dnem. Po návratu přišli na návštěvu. Nemohla jsem si Blankou ani popovídat, pořád nám byl v patách. Vypadalo to, že ji hlídá, co řekne.

Byly jsme zvyklé si někdy v polední pauze spolu zajít na oběd. Teď Blanka neměla překvapivě čas. „Víš, mami,“ řekla tiše, když jsme spolu telefonovaly. „David nemá rád, když jdu na oběd s někým jiným než s ním.“ – „Proč, proboha, já jsem přece tvoje máma!“ – „On mě prostě tak miluje, že mi každé poledne vozí jídlo do práce.“

Tip na zajímavou knihu

Spisovatel Daniel Rys, svobodomyslný muž a konzument životních potěšení, zažil turbulentní měsíce. Vyboural se na motorce, opustila ho láska jeho života, ale především se setkal se svojí dávno dospělou dcerou, o jejíž existenci neměl do té chvíle ani ponětí. O rok později se nalezená dcera chystá vdávat, zatímco Daniel se vrhá do dalšího milostného dobrodružství, tentokrát s úžasnou Patricií. Nová dáma jeho srdce je ovšem až podezřele hezká, chytrá a dokonalá, nevyhnutelně proto musí v jejich vztahu dojít k rozuzlení, které by Daniel nečekal ani v nejhorším snu. A co víc – když už si myslíte, že nemůžete spadnout hlouběji, často se život jen chystá všechno ještě nějak postavit na hlavu…Kniha Lízat mraky sleduje další životní příběhy autora společenských románů Daniela Ryse a volně tak navazuje na předchozí titul Muž vdaných žen. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Holky půjdou pryč!

„Blanka dala v práci výpověď,“ oznámil mi Tomáš. „Prý bude pracovat u Davida ve firmě.“ Blanku jsme skoro nevídali. Zato holky u nás byly skoro pořád. – „David nainstaloval mamince na mobil takovou aplikaci, aby věděl, kde je a neměl o ni strach,“ vyprávěla Anežka. Když se mi po delší době podařilo s Blankou sejít, protože David odjel na služební cestu, neustále sledovala mobil, psala sms, David ji za půl hodiny volal třikrát. Chtěl vědět, co dělá, o čem si povídáme. – „Blani, copak nejsi svéprávná,“ nedalo mi to. „Přece jestli tě má rád, tak ti důvěřuje!“ – „Nikdo mě nemiloval tolik jako on,“ odsekla. „A mami, mám, tedy s Davidem máme prosbu,“ pokračovala a upřeně se dívala před sebe na stůl a nervózně žmoulala ubrousek. – „Co kdyby u vás holky bydlely?“ Nechápavě jsem se na ni podívala. – „Já ti asi úplně nerozumím…“ – „No, víš, David má hodně práce, musí se na ni soustředit i po večerech a holky ho ruší.“ – „To přece nemyslíš vážně! Já je mám ráda, děda taky, kdykoli se o ně postaráme. Ale jejich máma jsi ty! Pokazíš si s nimi vztah. Měj rozum, Blaničko!“

Tomáš to nemohl vydýchat a pokusil se se svou sestrou rozumně promluvit. Neměl šanci. Po deseti minutách se objevil David. Prý se strašně pohádali.

Odcizení

Anežka s Blaženkou se k nám přestěhovaly. Nejhorší bylo, že jim to vůbec nevadilo. Třináctileté, skoro čtrnáctileté puberťačky přiznaly, že je David sekýroval a ony si to nechtěly nechat líbit. Když se jich máma zastala, David s ní nemluvil. Blanka k nám chodila za holkami každý den tak na hodinu, naštěstí nebydlí daleko. Jakmile se víc zdržela, David ji naháněl telefony. Víkendy trávili všichni společně, ale vztah s mámou se narušil. Víc vyhledávaly Tomáše a Báru.

Tomášovi to nedalo a vypravil se za bývalou Davidovou ženou. Otevřela mu atraktivní blondýnka kolem padesátky. Opatrně se představil a omluvil, že vyrušuje. Ještě než se stačil na něco zeptat, paní spustila sama: „Chcete vědět, proč jsem utekla od Davida? Je to stalker, sledoval mě, sledoval dceru, pak nás uplácel dárky. Měla jsem pocit, že žiju omotaná jeho pavučinou. Po rozvodu nepřestal, tak jsem na něj podala trestní oznámení. Dostal podmínku.“ Upřeně se zadívala na posmutnělého Tomáše: „Ať vaše sestra uteče, dokud je čas. Nebo dopadne jako já. Pořád ještě beru prášky na uklidnění…“

Holky už jsou rok dospělé, úspěšně odmaturovaly a studují vysokou školu. Blanka od Davida neodešla. Vyměnila dcery za chlapa, který ji čím dál víc sleduje a kontroluje. A holkám se pomalu vzdaluje. Jednou toho bude určitě litovat...