Čas jen pro mě

„Bzzz, fúúú, uvííí,“ zajížděl nám dlouhý tyčový vysavač pod nohy. „Dámy, dovolíte?“ šmejdil s bzučící hadicí pod stolem Bolek. Holky zvedly nohy do výšky a uculovaly se. „Máš doma dokonalý poklad,“ dívaly se na mě s podivnou směsicí výrazů. Znaly ho – mého muže ‚puntičkáře‘. Sebemenší drobek na koberci ho nastartoval k úklidu.

Úžasný chlap

Bolek je v očích mých náhodných známých skutečně úžasný. I já jsem z něj byla z počátku vedle. Oproti domácnosti, z níž jsem vyšla (dva normálně nepořádní bráchové a kočičí chlup v polévce nás zas až tak moc nevyvedl z míry), jsem si na návštěvě v jeho garsonce připadala jako ve výkladní skříni obchodního domu.

Byt jako ze škatulky

Hrníčky na poličce měl seřazené v zástupu jako na vojenské přehlídce s oušky zarovnanými stejně doprava, trička, svetry a ručníky pěkně v komíncích a koupelna lesknoucí se jako v reklamě na kachlíčky. Ten pořádek mi vyrazil dech. Udělal na mě dojem. „Ježiš, než mě pozval k sobě domů, musel celý den šůrovat,“ tetelila jsem se blahem, že mu na mě asi doopravdy záleží.

Umyla jsem si ruce a ručník přehodila přes věšák. Usmál se. Sundal ho, proklepal a pověsil na milimetr stejně vedle druhého. Naservíroval mi předem připravený oběd, mezi námi zapálil svíčku – romantika. Přiťukli jsme si červeným vínem, v rozrušení se mi trošku zatřásla ruka a ukápla jsem na ubrus.

Flek na ubruse „auvajs“

„Tsss,“ sykl, jako když se píchne pod nehet. Lekla jsem se. „To nic,“ hned mě uklidnil, ale rozjedenou večeři odnesl ze stolu. ‚Krvavou‘, i když jen z vína, kapičku posolil a ‚špinavý‘ ubrus vyměnil za čistý. Dojedli jsme v tichosti. Když jsem jeho ‚pořádkumilovnost‘ ale srovnávala s ‚chaosem‘ u nás doma, vyhrával.

Čistota a zdraví především

Po svatbě jsme si opatřili větší byt. „Každý do něj ‚vneseme‘ kousek toho svého,“ těšila jsem se. Vím, že to se mnou Bolek myslí dobře, takže žádné silikony (v kuchyni), sulfáty (v koupelně) a podobné zdraví škodlivé věci nesměly překročit náš nový práh. Přiznávám, chvíli mi trvalo to ‚zkousnout‘, rozloučit se se svou oblíbenou kosmetikou, kterou jsem bez problémů užívala roky. Ale zvykla jsem si.

Bolek je stále ve střehu

Kamarádky berou mého muže s nadhledem a pořád z té lepší stránky. No, ale posuďte sami. Přijdou ke mně na kafe a… V předsíni si sundají boty. (Upozorňuji ‚sundají‘, ne skopnou nebo pohodí.) Zatímco se posadíme v obýváku, Bolek všechny lodičky, mokasíny a pantoflíčky vezme, otře, lehce nakrémuje, vyleští a seřadí podle velikosti vedle dveří.

Povídáme si nad kouřícími šálky a přikusujeme k tomu dobroty, které přinesly. Bolek sedí opodál. „Pojď mezi nás,“ lákají ho holky. Bolek jen přimhouří oči, záporně zavrtí hlavou jako sova pálená a čeká na svoji kořist.

„Už!“ Jedna dopila, Bolek vystartuje a odnáší prázdný hrníček. Pak druhá, třetí a já. (Nemůže je vzít najednou, nebo dokonce nechat prázdné na stole.) Za chvilku ještě přiběhne se smetáčkem a lopatkou, všechny zvedneme ruce vzhůru (jako bychom se vzdávaly), Bolek smete drobky a zase se klidně posadí opodál.

Tak tohle už nedám!

Zní to úžasně. Ale cokoliv udělám, opraví to nebo přinejmenším zkontroluje. „Svatá prostoto!“ musela počítat v duchu do deseti, aby nevybouchla. „Copak není fuk, dám-li talíře do myčky vlevo nebo vpravo?!“ zeptala jsem se ho, když už můj džbán trpělivosti s jeho pečlivostí přetekl. Znáte to přísloví: ‚Stokrát nic umořilo i osla‘. „Není,“ nadechl se Bolek k přednášce o úspoře místa a s tím související energie. Tehdy jsme se poprvé vážně pohádali. Mně bylo jedno, jestli jsou talíře naskládané do úhledné věžičky od největších po nejmenší, jestli zůstane na zrcadle po mytí zubů pár kapiček vody. „V bytě se má bydlet, a ne pořád uklízet,“ práskla jsem dveřmi.

Manželství mi neničil alkohol, málo peněz nebo nevěra, ale přehnaný POŘÁDEK!!! A do toho jsem v šestatřiceti naprosto nečekaně otěhotněla. Mísilo se ve mně štěstí a neštěstí zároveň. „Tohle už s Bolkem nedáme,“ brečela jsem do mobilu kamarádce. Manžel se na mimino ale strašně těší a souhlasil s návštěvou manželské poradny.

Je to nemoc!

Doktorka mi tam otevřela oči. „Paní Marcelo,“ usmívala se na nás, „někdo si xkrát za den myje ruce, jiný donekonečna kontroluje, jestli za sebou zamkl při odchodu dveře, a vy, pane Bolku, stále uklízíte,“ otočila se na manžela. Polkla jsem na sucho: „Myslíte jako obsese?“ „Hm, přehnaná pořádkumilovnost je také porucha. Co by za to jiné manželky daly, kdyby z ní, ale podotýkám, JEN KOUSÍČEK, měli i jejich muži,“ uklidňovala nás.

S větou: ‚Dá se to léčit‘ jsme odcházeli. A tak doma ‚trénujeme‘. (Je to podobné, jako když se někdo bojí pavouka. Pomalu se s ním sžívá.) Stačí, když k nám pozvu své bratry (nastávající strýčky), manžel ‚trpí‘, ale boty už jim nesrovnává. Doufám a věřím, že do porodu už ho nějaký ten drobek na zemi nerozhází.