Čas jen pro mě

„Co si tu bez tebe sama počnu?“ vyčítala jsem v duchu zesnulému manželovi. „V jedenačtyřiceti ze mě udělat vdovu, Vladimíre, jak jsi jen mohl?“ dusila jsem se žalem. Pravicí mi potřásal zástup známých a kolegů, které jsem pro slzy ani nevnímala.

Manželův dvojník?

„Upřímnou soustrast,“ ucítila jsem pevný stisk velké ruky a skrz vlhký závoj řas jsem se podívala vzhůru. Zatočila se mi hlava. Vladimír, za kterým se právě v krematoriu zatáhla těžká opona, stál přede mnou živý. Dokud opět nepromluvil, myslela jsem, že mám halucinace. „Můžeme si promluvit někde stranou,“ říkala mi ta manželova věrná kopie. Byla jsem stále mimo, vždyť přesně takhle vypadal můj muž, když jsem ho uviděla poprvé.

Můj něžný medvěd

Tehdy jsem byla učnice, on učitel odborného výcviku mistr kuchař. Vzhlížely jsme k němu všechny, a já se bezhlavě zamilovala. Na praxi jsme mu říkaly něžný medvěd, připomínal nám herce Vladimíra Kratinu. Po vyučení mi trvalo ještě pár let, než jsem ho přesvědčila, že už nejsem neopeřené kuře, ale dospělá ženská, a v mých dvaceti jsme se vzali. Okolí sice naší lásce nevěštilo dlouhé trvání, byl o devatenáct let starší a vidíte, založili jsme spolu restauraci. Až po jedenadvaceti letech nás rozdělil infarkt.

Vladimírův ‚tajný‘ syn?

„Jmenuju se Mirek,“ představil se mi mužův dvojník nad kávou. Roztržitě cvrnkal do lžičky, podobně jako to dělával manžel, když nevěděl, jak dál. „Vladimír byl můj otec,“ vypadlo z něj konečně. Rozklepaly se mi ruce. „Pro mě to bylo také překvapení. Sám to vím teprve pár měsíců. – „Pár měsíců?“ vydechla jsem a fascinovaně se dívala do Vladimírových, vlastně Mirkových, očí. – „A kdy mi to chtěl říct?“ rozplakala jsem se. Můj ‚pan Dokonalý‘ měl přede mnou tajnosti? Hučelo mi v hlavě. – „I on byl zaskočený, když jsem si ho našel,“ pokračoval, „matku poznal v jedenadvaceti. A ona mi až po smrti táty, tedy toho, který mě vychoval, prozradila, že nebyl ‚ten pravý‘. Než jsem zaklepal u vás v restauraci, Vladimír netušil, že existuju. Plánoval jsem nastoupit k vám do kuchyně a trochu víc ho poznat, než mu řeknu pravdu. Ale ta podoba nám oběma vyrazila dech.“

Kolo osudu nás dožene

„Potřeboval se s tím nejdřív vyrovnat sám, než vám to poví,“ dodal při placení a rozloučili jsme se.

Doma pod sprchou jsem se snažila smýt šok z tohoto naprosto nečekaného poznání. S Vladimírem jsme děti mít nemohli, vím, že ho to mrzelo. Bylo to snad to jediné, co nám doopravdy chybělo. A zatím… „Och, osude, jak jsi nespravedlivý! To, po čem toužil, ve skutečnosti měl,“ litovala jsem v duchu.

Nemohla jsem ho vyhnat z hlavy

„Tak já mám nevlastního syna,“ vyslovila jsem nahlas, když mi studená voda trochu zchladila emoce. „No syna?“ počítala jsem v duchu stále dokola. „Mirek se narodil, když bylo Vladimírovi dvacet, to mně byly tři. Je tedy ‚jen‘ o tři roky mladší než já.“

V noci jsem usínala s bolestným prázdnem vedle sebe, a ve snu ke mně přicházel něžný ochránce s Vladimírovými rysy. Byl to on nebo snad… Mirek? Bojovala jsem s tím, myšlenky na živou a zdravou ‚Vladimírovu podobu‘ jsem zaháněla, ale marně.

Malá Elenka – dcera a vnučka zároveň

Volal mi a chtěl o svém otci vědět co nejvíc. „Jaký byl? Co ho bavilo? Co nesnášel?“ chrlil na mě otázky. Záhy jsem poznala, že to nebyla to jen podoba, co ty dva muže tolik spojovala, ale i zájmy, slova a gesta. Také Mirek je vyučený kuchař s dlouholetou praxí.

Nastoupil k nám do firmy. Když se představoval, byli kolegové stejně zaskočeni, jako já. Zpočátku jsme kromě vzpomínek na Vladimíra řešili hlavně provozní věci.

„Musím ti o sobě říct ještě něco,“ asi měsíc po našem seznámení přede mnou začal odkrývat další neznámou. „Mám dceru. Bude jí devět a po rozvodu ji soud konečně přiřkl do mojí péče.“ Netušil, že tím v mých očích ještě stoupl.

Jsem jediná a šťastná ‚mabička‘

Zkrátím to. Rok a půl po Vladimírově pohřbu jsem měla druhou svatbu. Teď jsem ta starší – i když jen maličko – já. Hostinu nám přichystali kolegové z naší restaurace. Někteří brblali úplně stejně, jako při mém prvním obřadu. „Lído, vzpamatuj se, to přece nemá šanci…“ – „Už jednou jste mě varovali, vzpomínáte?“ zářila jsem štěstím.

Ve svých dvaačtyřiceti letech mám konečně dítě! Pochopitelně ne Mirka, ale jeho dceru Elenku. Vlastně jsem její maminka i babička zároveň, i když nevlastní. „Jak ti mám teď říkat?“ culila se po obřadu Elenka v krásných šatech pro družičku. „Holky mají doma maminky nebo ‚macešky‘, ale ty jsi i…“ – „Já ti dám babičku!“ pohrozila jsem jí z legrace. – „Dobře, budeš tedy ‚mabinka‘,“ rozesmála se a už mi to zůstalo.

To není sen!

Někdy se v noci probudím a než se úplně proberu, chviličku zaváhám, kdo to vedle mě leží. Mirkovy tmavé vlasy mě uvedou do reality.

Vladimír by byl na svého syna jistě hrdý, a pro mě v něm zůstalo i kus jeho samotného.