Čas jen pro mě

„Crrr, crrr,“ prozváněla jsem Evu, bývalou kolegyni. Léta jsme spolu učily na základní škole, a teď si ‚užíváme‘ důchod. Nic. Hovor mi spadl do schránky. Za hodinu se mi ozvala zpátky: „Promiň, jsem po noční, tak trochu vyspávám.“­ – „Po noční?“ nechápala jsem. – „No, nebudeš tomu věřit,“ zhluboka se nadechla a rozesmála se, „já, bývalá zástupkyně ředitele na prvním stupni, teď přes noc doplňuji zboží v nákupním centru. A pozor, mám za to víc, než jsem brala celý život (i s těma nervama) na škole.“ – „Cha, cha, děláš si ze mě srandu?“ nevěřila jsem jí.

Za hranicemi bere víc než u nás

„Kdepak, jen…“ – „No, tak ven s tím,“ skočila jsem jí nedočkavě do řeči, co asi tak doplňuje? – „No, jezdíme třikrát týdně s kamarádkou kousek za hranice. Z Teplic do Altenbergu (v Německu) je to slabá hodinka.“

Přiznávám, že mi spadla brada. Auto ani podobnou parťačku jako Eva nemám, ale přivydělat si, by se mi také hodilo. Doplňovat zboží je snad potřeba i u nás. Obešla jsem pár místních obchoďáků a zadařilo se. Ovšem to jsem netušila, co mě čeká. Pochopitelně jsem kdysi na škole, tehdy převážně v ženském kolektivu, zažila různé ‚kamaráčofty‘, závisti i pomluvy. Ale tohle…?

‚Vostrá‘ vedoucí směny

Přesně ve dvaadvacet hodin, kdy mi začínala moje první noční, jsem vcházela zadním vchodem do obchodu. „Tak takhle,“ vystartovala na mě odbarvená blondýna, „tedy ne! Sem budeš chodit včas,“ přivítala mě s významným ťukáním na hodinky. Mohla být přibližně ve věku mé dcery a rovnou mi tykala. „Začínáme v jedenáct.“ Nadechla jsem se, ale skočila mi do řeči: „Móresy z tvých starých časů mi sem netahej. Tady se maká!“ – „Lidmila,“ představila jsem se a podávala jí ruku. Dotkla se mě jako by se mě štítila: „Budeš tady POKAŽDÉ – to slovo vyrážela jako střely z kulometu – ve tři čtvrtě na jedenáct. Jo, a já jsem Blanka, vedoucí směny.“

Rozděl a panuj

Chtěla jsem se ohradit, ale to už se k nám blížila další dvě děvčata. Nikole a Terce bylo něco kolem dvaceti a Blanku jsem odhadla na pětatřicítku. Nechtěla jsem dělat rozbroje. Blanka rozdělovala práci: „Niky oddělení cukrovinek, Terka vybalí kávy a čaje, a Liduna doplní sterilovanou zeleninu.“ – „Lidmila,“ opravila jsem ji, „když tak Lída.“ Nestála jsem jí za odpověď.

Zkouška ohněm

Holky se rozprchly do skladu. „Za mnou,“ zavelela vedoucí. Šla jsem a v duchu si opakovala mantru: „Klid, to je na poprvé. Předvádí se. Zkouší tě. Chce tě vytočit, třeba má nevyřízené účty s vlastní mámou.“ Ukázala na paletu s naskládanými sklenicemi okurek. Bylo mi to jasné. Zkouška ohněm! S pojízdným rudlem jsem si nevěděla rady, tak mi tu chvějící se hromadu sklenic napoprvé sama odvezla k regálu a zmizela. Naskládat desítky (celkem pak ještě se zelím, hráškem atd.) v mých očích stovky sklenic nebyla až taková legrace. Zvlášť do vrchních fochů, kam jsem se svou menší postavou ani nedosáhla. Nespočetněkrát jsem vylezla po vratkých skládacích schůdkách nahoru a dolů, ale konečně bylo nahoře hotovo.

Dali nám sem lazara

S úlevou a s rukama v bok jsem se protáhla v kříži. Bolela mě záda. Cestou na toaletu jsem zaslechla něco o lazarovi a výbuchy smíchu. Když jsem se blížila, ztichly. „Paní Lidmilo,“ vedoucí ke mně mluvila najednou vážně, „doufám, že máte zboží ’vyfejsovaný’!?“ přešla najednou k vykání a sjela mě vítězoslavným pohledem. „Pro ‚starší generaci‘,“ paní kolegyně, „etikety musí být seřazené jako vojáci na přehlídce, otočené dopředu!“ dodala.

„Co je to face to face, jsem věděla, když jste vy ještě nebyla na světě. Angličtinu jsem na škole učila třicet let. A možná,“ odvazovala jsem si zástěru, „kdybyste si nechala udělat facelift, možná byste se cítila na světě líp a jednala s lidmi přívětivěji.“

‚Tajný‘ pakt s Nikolou

Tereza s Nikolou si kryly pusu rukou, aby nevyprskly smíchy. Svoji první směnu jsem nakonec vydržela celou až do ranního kuropění (tedy jestli kohouti kokrhají po ránu i v listopadu). Po páté ráno jsem se se smíšenými pocity loudala k domovu. „Mám to vzdát hned první den?“

Další směny mě čekaly během víkendu. Vyšla jsem dřív. Před vchodem v mrazivé noci podupávala Nikola. „Paní Lidko, ehm, můžu vám tak říkat?“ – „Jasně.“ – „S tou angličtinou jste to myslela vážně?“ Pokývala jsem hlavou. „Víte, já…,“ poskakovala kolem mě jako kůzle, „no, potřebuju doučování.“ Usmála jsem se. „Tak ty mi poradíš s doplňováním zboží a… můžeš pak ke mně chodit na angličtinu.“

Doučuji angličtinu

Brigádu v obchoďáku jsem nakonec vydržela až do Vánoc. Skutečně byl ten první den nejhorší, a pak se ‚hrany trochu obrousily‘. Nikola ke mně začala chodit na hodiny, mé domácí doučování se rozkřiklo kolem a dnes už mám žáků několik. Tohle je pro mě daleko lepší ‚brigáda‘ než tahání těžkých krabic a dlouhé ponocování.

Takové peníze jako má moje bývalá kolegyně Eva z jejích pracovních cest do Německa, tedy nemám, ale ze svých žáků mám radost.