Čas jen pro mě

Holky a pan Jaroslav

Jako mladá holka jsem milovala všechno tajemné. Neměla jsem ale nikdy odvahu jít ke kartářce nebo si nechat vyložit budoucnost z dlaně od cikánky.

V kanceláři jedné pézetky, kam jsem po maturitě nastoupila, nás sedělo celkem pět – čtyři ženy mezi dvaceti a třiceti a „starý“ pan Jaroslav. Z dnešního pohledu vlastně vůbec nebyl starý, mohlo mu být kolem padesáti, ale byl to takový zvláštní muž. Zdálo se, že patří do jiného světa. Zatímco my holky jsme škudlily peníze na bony a stály fronty před Tuzexem, abychom do práce přišly v nových džínách, pan Jaroslav zásadně chodil v obleku s pečlivě uvázanou kravatou.

Nikdy jsem z jeho úst neslyšela tehdy naprosto běžné a hlavně vyžadované oslovení: Soudruhu nebo soudružko. Šéfa našeho oddělení vytáčel do běla, když mu říkal pouze „pane Nováku“. Nás, své kolegyně, oslovoval zásadně „slečno“ nebo „paní“. Měl však výsadní postavení – byl odborník na strojírenství a k tomu plynně hovořil čtyřmi světovými jazyky.

Kolik těch našich ryze holčičích a často naivních starostí, radostí i nářků slyšel! Přesto na nás hleděl s milou shovívavostí a nadhledem, neměl problém nám s čímkoli pomoci a poradit.

Pak k nám do oddělení přišla Květa. Těžko ji popsat, prostě byla divná! Třicetiletá svobodná inženýrka ekonomie. Nesmírně ambiciózní dívka, která všechno doháněla politickou angažovaností. Její bystré těkavé oči za silně dioptrickými brýlemi nás všechny neustále pozorovaly.

Předvánoční posezení

V naší kanceláři jsme byli zvyklí poslední pracovní den před Vánocemi chvíli posedět, ochutnat si vzájemně cukroví a rozdat si malé pozornosti. A taky si dopřát skleničku něčeho ostřejšího. To obstarával Jaroslav.

Jako vždy přinesl kvalitní koňak. Pár skleniček už jsme měli všichni v sobě, když na své poměry docela rozjařený Jaroslav začal vyprávět, že jeho tetička vykládala karty. „Tetička Róza byla noblesní dáma,“ zasnil se. „Docházela za ní řada významných žen a mužů první republiky. Herečky, spisovatelé, další umělci, ale i politici. Jako malého kluka mě to zajímalo. Podle tetičky jsem měl k tomu talent, ale mamá se zlobila, když viděla, jak zkouším věštit z karet. Prý se to pro muže nehodí.“

„A pořád to ještě umíte, soudruhu?“ zeptala se najednou Květa. „No, něco si pamatuju, ale nedělám to rád,“ odpověděl Jaroslav. – „Vyložte mi budoucnost,“ žadonila po koňaku neobvykle veselá Květa. „Chtěla bych vědět, jestli se vdám, kolik budu mít dětí a… kdy umřu!“

„Milá slečno Květuško, to poslední se nikdy neříká…“ – „Ale já se ničeho nezaleknu!“ nedala se odbýt Květa. „Aspoň si dopředu naplánuju budoucnost!“

Kdybychom nebyli všichni lehce přiopilí, asi by k tomu nedošlo. Jaroslava jsme nakonec ani moc nemuseli přemlouvat. Vytáhl ze šuplíku karty a nechal Květu sejmout.

„Hm. Vidím velké změny. Pro vás zásadní, slečno Květuško. Nějací muži ve vaší budoucnosti budou. A tady je dítě…“ – „A kdy umřu?“ nedala se odbýt Květa.

„To se nedá tak jednoznačně říct…“ snažil se z toho vykroutit Jaroslav. – „Ale vy to tam vidíte, že jo?“ dožadovala se Květa odpovědi.

„Tak jí to, pane Jaroslave, řekněte, ať dá pokoj,“ přidala se kolegyně Miluška. – „Když tedy jinak nedáte,“ podíval se na ni Jaroslav. „Dlouhý život vás podle karet nečeká, smrt bude nečekaná, ale zaviníte si ji sama!“

Takovou „věštbu“ ani jedna z nás nečekala. Zmlkly jsme a pozorovaly Květu. „Aspoň vím, že musím být opatrná,“ řekla a vrávoravým krokem odešla.

Vyplnilo se to!

Během příštích několika let se udály velké změny, a to nejen pro Květu. Listopad 89 nám změnil život. Náš malý kolektiv se pomalu rozpadl. Jaroslav v restituci získal zpátky velký majetek a stal se z něj docela velký podnikatel.

S bývalými kolegyněmi jsme se občas stýkaly, ale jak šel čas, naše schůzky a telefonáty řídly. Asi před deseti lety jsem náhodou potkala Milušku. Zašly jsme na kafe a ona začala vyprávět. „Představ si, že když jsme s manželem koupili domek na kraji Prahy, zjistila jsem, že naší sousedkou je Květa! Ta Květa… víš,“ podívala se na mě, jestli si vzpomínám.

„Bydlela tam s manželem a docela malou dcerou. Květa ale nějak nevydýchala změny a dost pila. Teda, opilou jsem ji viděla každou chvíli. Ten její chlap byl docela fešák, asi toho měl dost, tak se prostě sebral a odešel. A holku dostal do své péče. Pak se soudili o barák, Květa se nechtěla odstěhovat. Jednou v noci nás probudil kouř. U Květy hořelo! To už se sjížděli hasiči, které někdo zavolal. Usnula prý v posteli s cigaretou, od které chytla peřina a pak to šlo rychle. Tak strašnou smrt si nezasloužila,“ povzdychla Miluška.

Jaroslav měl tedy pravdu. Květina smrt byla nečekaná a zavinila si ji sama! Osudu, který měla vepsaný v kartách, neunikla.