Čas jen pro mě

Rodiče se měli moc rádi

Moji rodiče měli moc krásné manželství. Zatímco ve škole měla skoro polovina spolužáků rozvedené rodiče a problémy s „otčímy“, „macechami“, nevlastními nebo jen napůl vlastními sourozenci, naši byli harmonický pár. Jak vždycky říkali, k úplnému štěstí jim chybělo ještě jedno dítě. Ale okamžitě hned dodávali, jak jsou šťastní, že mají aspoň mě.

Když jsem ve dvaceti odešla z domova, měla jsem pocit, že prožívají druhé líbánky. Společně se věnovali koníčkům, na které dřív neměli čas a peníze – hodně cestovali, bavilo je chodit do divadla a do kina.

Krutá rána osudu

Tátova nemoc jim ale obrátila život naruby. Můj táta, pohledný chlap, sportovec, který nikdy nekouřil, a rakovina plic?! Bohužel se na to přišlo pozdě a drastická léčba mu už život nezachránila, jen prodloužila.

Těch zhruba jedenáct měsíců mám dodnes v takové mlze a prožily jsme je s mámou jak ve špatném snu. Já jsem věděla, že není žádná naděje, ale ona se s tím nechtěla smířit. Hledala různé alternativní cesty a možnosti, které možná na chvíli tátovi ulevily, ale samozřejmě nepomohly. Bohužel tu byla i řada „zaříkávačů“, bylinkářů a samozvaných léčitelů, kteří se na podobných situacích obohacovali.

Až později jsem zjistila, že máma takhle rozpustila téměř všechny peníze, které s tátou naspořili na horší časy. Zřejmě tehdy začala zkoušet štěstí na automatech.

Vyhazov z práce

Po tátově pohřbu se zhroutila. Chodila jak tělo bez duše. Chvíli mi trvalo, než jsem ji přemluvila, aby si nechala u svého praktika předepsat antidepresiva. „Mami, táta by určitě chtěl, abys normálně žila,“ mluvila jsem jí do duše. „Nejsi přece tak stará!“

Po pár měsících jsem měla pocit, že se lepší. Navštěvovaly jsme se tak jednou týdně, ale skoro každý den jsem s ní mluvila po telefonu. „Kristýnko,“ rozplakala se, když přišla ke mně na sobotní kávu, „vyhodili mě z práce! Co budu dělat?“

„Mami, je ti teprve třiapadesát, jsi dobrá účetní, určitě nebudeš mít problém si práci najít!“ To jsem ovšem netušila pozadí.

Je gamblerka?!

Oči se mi začaly otvírat až potom, co mně zavolala mámina dlouholetá kolegyně a kamarádka Iva. „Kristýnko, asi už víš, co se stalo,“ opatrně začala. „Obávám se, že ale neznáš podrobnosti,“ pokračovala. „Janička, tedy tvoje máma, často nechodila do práce…“ – „Tomu nerozumím,“ nechápavě jsem odpověděla. – „Místo do práce šla do herny… automaty, víš… A šéf to dost dlouho toleroval, myslel si, že se vzpamatuje. Pak už to dál nešlo…“

Nemohla jsem tomu uvěřit. „Mami, ty hraješ automaty?“ okamžitě jsem jí telefonovala. – „No, jen občas, Kristýnko. Teď mám políčeno na velkou výhru, určitě to vyjde…“ – „Vzpamatuj se, musíš se vzpamatovat,“ křičela jsem na ni.

Urazila se a přestala se mnou mluvit. Snažila jsem se ji kontaktovat. Odmítala.

Snad vydrží...

Až před rokem najednou zazvonila. Nemohla jsem ji poznat. Vyhublá, kruhy pod očima, šedivé vlasy, celkově neupravená s kufrem v ruce. „Nemám kde bydlet, Kristýnko,“ tiše řekla.

Měla jen příležitostné brigády, neplatila nájem a peníze naházela do automatů. Postupně rozprodala snad všechno, co mělo nějakou cenu. Majiteli bytu došla trpělivost a máma neměla kam jít.

Co jsem mohla dělat, pozvala jsem ji dál. S Jakubem, mým dlouholetým přítelem, jsme jí ale nastavili jasná pravidla. Nejdřív musela pochopit, že gamblerství je nemoc, která se musí léčit stejně jako alkoholismus nebo drogová závislost.

Po pár dnech jsme našli zařízení, kde by jí mohli pomoci. Za tříměsíční pobytovou kůru jsme zaplatili velké peníze. Ale vyplatilo se to.

Máma už je půl roku „čistá“ a dochází pravidelně na kontrolu. Našla si práci, pronajala garsonku. Stejně ji ale tak trochu hlídáme, dobře víme, že se to může kdykoli zvrátit.