Čas jen pro mě

Tradiční jízda vlakem

Moje profese obchodní zástupkyně mi umožňuje pracovat většinu času mimo kancelář. Tam jezdím jen jednou týdně, ve středu. Většinou vlakem, protože se mi nechce v centru Prahy zoufale hledat parkování. Tak tomu bylo i onu kritickou středu před rokem.

Sedla jsem si do kupé, vytáhla sáček s tvarohovými koláčky a přesně v okamžiku, kdy jsem jeden z nich položila na jazyk, se nade mnou objevila hlava batolete, které mě nenuceně pozorovalo přes opěradlo.

„Mami, ta paní má koláček,“ hlásilo dítě s pohledem, z nějž bylo zřejmé, že se dožaduje zásobování. Matka zrudla, omluvila se a odtáhla potomka pryč. Já si přitom nevšimla, že mi někdo otevřel kabelku. Bylo mi divné, že je rozepnutá, ale bezmyšlenkovitě jsem zatáhla zip..

Že je něco v nepořádku, jsem zjistila až o hodinu později, když jsem se chtěla dostat do práce přes zabezpečený turniket. Sáhla jsem do kabelky, abych vyndala kartu. A nic... Nebyla tam ani karta, ani peněženka s občankou, bankovními kartami, ani mobil, kde mám také elektronickou občanku. Jen tvarohové koláčky zůstaly. Ironie života. A v malé kapsičce klíče od bytu! Aspoň mě snad do večera nikdo nevykrade.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Marty (51): Jak se mi život obrátil naruby

Neexistující osoba nikam nesmí

„Nemůžu vás jen tak pustit,“ řekla mi paní z recepce, která byla nová a neznala mě. „Musíte zavolat do kanceláře, aby si pro vás někdo přišel.“ – „Ale tam budou až za hodinu,“ protestovala jsem, „přišla jsem dřív, abych si mohla připravit věci na poradu,“ žadonila jsem. Paní byla neústupná. Prosila jsem ji, ať mě nechá zavolat šéfovi, jenže všechny kontakty mám v mobilu, naštěstí i v google kontaktech, ale přístup k jí přidělenému počítači paní rázně odmítla.

V tu chvíli mi došlo, že moje digitální já – všechna ta hesla, dvoufázová ověření, bankovní identita – je zamčené někde hluboko za krádeží v ranním vlaku. A bez mobilu se k nim nedostanu. A bez dokladů už vůbec ne.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Lenky (49): Štědrý den, který už nikdy nechci opakovat

Když banka nevěří, že vy jste vy

Vyšla jsem z budovy a rozhodla jsem se začít bankou. „Dobrý den, jsem to já, ale nemám nic, čím bych to mohla potvrdit,“ pronesla jsem hned u přepážky.

Bankéřka na mě pohlédla s kombinací profesionálního chladna a jemného soucitu – podobně se díváte na někoho, kdo vám tvrdí, že jeho pes umí zpívat árii z Rusalky. 

„Já vám věřím,“ řekla. „Ale systém vám nevěří.“ A poradila mi, abych se prokazovala pasem. Hm, dobrá rada, ten byl měsíc propadlý, 

Systém. Ach ano. Ten velký bratr, který mě zná lépe než vlastní matka, ale přesto mi odmítá přiznat existenci, protože nemám plastovou kartičku s fotkou.

Kniha, která vás bude zajímat

Myslela si, že má zpátky svůj život. To se ale spletla. Na krajnici se probouzí raněná dívka, která si nepamatuje, jak se tam ocitla ani kdo je. Poté co je převezena na policejní stanici, přijíždí muž, který tvrdí, že jde o jeho dceru Mary. Hledá ji už hodiny. Má její doklady i fotky z dětství. Ona si na něj však nepamatuje. Pro dostatek důkazů ale s domnělým otcem odchází… Mezitím mladík Drew pátrá po své přítelkyni Lole, po které se před nedávnem slehla zem. Všichni jsou přesvědčeni, že ji zabil. Čím déle je Lola nezvěstná, tím méně je stop, po nichž se Drew může vydat – a tím větší nebezpečí jim oběma hrozí. (Vydalo nakladatelství Yoli.)

Podivné smutno 

Vrátila jsem se do práce, kam mezitím dorazila asistentka. Přísná paní recepční mě s ní pustila nahoru jako hosta.

Sedla jsem si k počítači, abych zjistila, kde a za jak dlouho mi úřady vystaví novou občanku. Napsala jsem maily a zprávy přes Facebook těm, kteří se mi asi pokoušeli dovolat. Tedy Honzovi, to je přítel, který byl zrovna na zahraniční služební cestě. Mámě, která určitě šílela strachy.

Půjčila jsem si v práci peníze na vlak a jela domů. 

A tam, v tichu svého bytu, jsem poprvé ucítila ten zvláštní strach. Jak je možné, že stačí pár vteřin nepozornosti a člověk není nikde? Nemůže dokázat, kdo je. Nemůže otevřít vlastní účet. Nemůže ani napsat do práce, že přijde pozdě, protože nemá čím.

Velké finále: Návrat do reality

Druhý den jsem strávila na úřadech a na pobočce operátora. V jednom momentu mi právě tam slečna položila otázku:

„Máte nějaký důkaz, že jste to vy?“

A já už úplně rezignovaně odpověděla: „Snad jen to, že jsem jediný člověk na světě, který má takový chaos v kabelce. A ten chaos mi někdo ukradl.“

Ona se zasmála a já najednou ucítila, že jsem zpátky. Svět mě zase bral vážně. Nebo aspoň natolik vážně, jak člověka brát má, když ztratil mobil, doklady a sebevědomí v jednom dni.

Nejen ve vlaku si kabelku pevně svírám. Dávám pozor na ni, na telefon – a hlavně na svoje já.