Čas jen pro mě

S Kristýnkou jsem byla od dětství většinou sama. Její otec a můj tehdejší (a teď zase současný) přítel Aleš je o dva roky mladší a z mého těhotenství nadšený nebyl. „Kláro, vždyť mi bude teprve třiadvacet,“ podivoval se. „Nevím, asi byl potrat lepší…“ V tom jsem měla jasno. Dítě si nechám! Rozešli jsme se a já po porodu našla azyl u rodičů. Bohužel zemřeli krátce po sobě – Kristýnka ještě nechodila do školy.

Odcházel a zase se vracel

Tehdy do mého života znovu vstoupil Aleš. Na Kristýnku neplatil, protože jsem ho jako otce neuvedla. Pak se ozval, že toho lituje. A taky se přiznal rodičům, že má dceru. Ti ho donutili, aby s námi navázal kontakt. Kristýnka tak získala babičku a dědu – brzy s nimi měla krásný vztah. Byla jsem ráda, že nejsme samy. Možná i proto jsem vzala Aleše na milost.

Naše soužití rozhodně nebylo bez mráčků. Popíjel rád s partou kamarádů, ani nevím, kolikrát přišel kvůli pití o práci. Všechno jsem táhla já. Kdyby nebylo jeho rodičů, ukončila bych to. Milovali Kristýnku a ona je. Mě neustále přesvědčovali, že musím dát Alešovi šanci. „Určitě se změní,“ odpovídala na mé nářky jeho máma. „Věř mi, Klárko, chlapi dostávají rozum později.“

Když bylo Kristýnce patnáct, Aleš odešel k jiné ženě. „Mami, pro mě táta přestal existovat!“ rázně řekla. Od té doby s ním odmítala mluvit. Aleš se po roce vrátil. Zatímco já mu odpustila, Kristýnka ho stále ignorovala. Chvíli sekal dobrotu, znovu ztratil práci a znovu se odstěhoval. Během pěti let to zopakoval třikrát. A já jsem k nelibosti Kristýnky odpouštěla. „Je to tvůj otec, Kristýnko,“ snažila jsem se jí to vysvětlit. „Má chyby. Ale já ho mám ráda. Pamatuj si, že povinností každé mámy je udržet rodinu.“

Divný přítel

Napětí mezi nimi trochu ustoupilo, když Aleš konečně opravdu dostal rozum, pracoval a nosil domů peníze. Kristýnka si našla práci a odstěhovala se do pronajatého bytu. Hezká a chytrá holka, asistentka ředitele velké mezinárodní firmy – ale na kluky měla smůlu. Neomylně si pokaždé začala s podivnými existencemi bez vzdělání a s nechutí pracovat. Některé z nich pak pracně vyhazovala z bytu.

To všechno nebylo nic proti tomu, co přišlo před pár lety. Přes nějakou internetovou seznamku našla Vojtěcha. Pohledný kluk, který prý zrovna hledá práci, protože mu zrušili firmu. Že instalatér nemůže najít práci, tomu jsem moc nevěřila. „To je těžké, mami,“ hájila ho, „zemřela mu nedávno maminka, je na tom psychicky špatně.“   

První návštěva u nás skončila fiaskem. Překvapivě hlavně Aleš dával Vojtovi najevo, že je flákač, který se nechává živit od přítelkyně. Uraženě odešli. Mně občas zavolala, s Alešem nemluvila. „Mami, musím ti něco říct,“ zavolala po pár měsících. „Jsem těhotná!“

On ji bije!

Přijala jsem to s obavami, co bude dál. Vojta prý byl nejdřív zaskočený – tedy podle Kristýnčiných slov – pak si údajně našel místo a za měsíc nastoupí. Když jsme jednou v poledne zašly na oběd, měla pod okem zamaskovanou podlitinu. Než jsem se stačila zeptat, rychle s předstíraným veselím řekla: „To jsem nemehlo, co? Pomáhala jsem Vojtovi montovat novou poličku, upadla jsem a uhodila se o hranu.“

Kryštof se narodil v srpnu 2019. Vojtěch „překvapivě“ stále nepracoval. Kristýnka na něj pěla chválu, jak se stará o Kryštůfka. Staral se ale tehdy, kdy Kristýna chodila po brigádách, aby utáhli domácnost. „Mami, mami…,“ vzlykala mi jednou o půlnoci do telefonu. „Všechno mě bolí, on…on mi snad zlomil žebra!“ – „A co Kryštůfek? Slyším ho tam plakat…“ – „Ten je v pořádku! Vojtěch právě odešel ven.“

Vzbudila jsem Aleše a jeli tam. Za dveřmi už stala připravená a sbalená Kristýnka s vnoučkem v náručí. „Už tu nebudu, mami… a tati.“

Vypadlo z ní, že ji bil už v průběhu těhotenství. „Na policii ale nepůjdu,“ rezolutně prohlásila. „Vojta má totiž podmínku a přece nebude mít Kryštůfek tátu ve vězení.“

Definitivně jsem je ztratila

Zůstali u nás několik měsíců. Vojta mezitím odnesl z bytu vše, co mělo nějakou cenu. Kristýna platila nájem. Pak se konečně vystěhoval – už tam nebylo nic, co by mohl sebrat a prodat. Kristýna s Kryštůfkem se vrátili doslova do holobytu. Hodně pomohl Aleš. Tehdy snad poprvé fungovali jako otec a dcera.

Idylka netrvala dlouho. Při jedné návštěvě jsme zjistili, že tam Vojtěch zase bydlí. „To ses nepoučila?“ zoufale jsem na ni křičela. „Mysli na Kryštůfka! Nemáš zodpovědnost jen sama za sebe. Co když tě zase zmlátí? A co když uhodí dítě?“ – „To neudělá. Slíbil mi to.“ – „Takový člověk se většinou nezmění, Kristýnko. Je to pro tebe ponižující.“ – „Ty mně máš co vyprávět!“ utrhla se na mě. „Taky sis nikdy nedala říct a tátovi odpustila. A pamatuješ se, jak jsi říkala, že máma musí udržet rodinu?“

„Ale táta mě nikdy neuhodil!“ – „V čem je takový rozdíl? Tahal se s řadou ženských a pak se zase vracel. A to nebylo ponižující?“ – Došla mi slova.

Je to už víc než rok. Někam se přestěhovali. Nemám adresu, telefonní číslo si Kristýna změnila. Mám o ni a o Kryštůfka strach. A taky se mi po nich moc stýská. Uvidím je ještě někdy?