Čas jen pro mě

Náš jediný syn

Byli jsme docela mladí, když jsem neplánovaně otěhotněla. S Petrem jsme se vzali a za pár měsíců byl na světě Kuba. Další děti se nepodařily, tak jsme si pokaždé říkali, jaké máme štěstí, že máme aspoň Kubíka.

Možná jsem ho trochu rozmazlovala, ale byli jsme na něj pyšní, protože se dobře učil, bez problémů vystudoval vysokou školu a našel si zajímavou a dobře placenou práci. Idylka? Jen na první pohled. Kuba totiž pořád bydlí u nás doma ve svém dětském pokoji – a stěhovat se mu nikam nechce.

Měl několik přítelkyň, ale ani jedné se nepodařilo přemluvit ho ke společnému bydlení. S tou poslední, Kájou, jsem si moc rozuměla a jejich rozchod mě mrzel. „Je mi to líto, mám ho moc ráda,“ zavolala mi Kája krátce po rozchodu. „Ale já si život představuju jinak.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Jany (54): Moje dcera dává všechnu lásku jen psům

Dokonalý mamánek

Není to o tom, že bychom Kubu snad živili. Každý měsíc velkoryse přispívá na domácnost, pořizuje nám různé nové spotřebiče do kuchyně. Když přijde z práce, sní připravenou večeři a většinou tráví čas u sebe v pokoji. O víkendech často není doma, jezdí sportovat s kamarády nebo s dívkou, pokud zrovna nějakou má.

A já mu vařím, peru, uklízím jeho pokoj.

„Proč ti to tak vadí?“ zeptala se kamarádka Eva. „Znám případy, kdy se dospělé děti nechají od rodičů živit. Tvůj Kuba ti pravidelně dává peníze.“

Jenže mně to normální nepřišlo. Proč třiatřicetiletý dospělý mladý muž zůstává v bytě s rodiči a tvrdošíjně odmítá najít si vlastní byt?

„Kubo, máš slušný plat, mohl by sis bez problémů vzít hypotéku,“ začal nedávno u večeře Petr. – „Tati, to přece zatím nepotřebuju,“ odpověděl Kuba. „Až to bude aktuální a třeba budu s nějakou přítelkyní plánovat děti, tak možná,“ dodal. „Ale mami, na vnoučata se zatím tak příštích deset let netěš,“ podíval se vesele na mě. „A mohla bys mi prosím odnést oblek do čistírny?“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Olgy (52): Dceřin přítel na nás parazitoval

Byt sice hledá, ale nikam se mu nechce

„Proč by se stěhoval, když má dokonalý mama hotel,“ poznamenala moje starší sestra Hanka. „Děláš si to sama. Já jsem našeho Honzu ve dvaceti odstěhovala do bytu po tchyni. A jak mu to prospělo.“ – „No jo, ale já nemám Kubu kam odstěhovat,“ namítla jsem. – „Tak mu jasně řekni, ať si konečně najde pronájem.“

„Kubo, musíme si vážně promluvit,“ začala jsem. „Měl by ses odstěhovat,“ vyhrkla jsem. – Nechápavě se na mě podíval. „A to jako proč? A kam?“ – „Normálně si najdi bydlení,“ pokračoval Petr. „Tobě se zdá normální, že se o tebe pořád stará máma?“ – „Mami, tobě to vadí? Vždyť stejně vaříš a pereš. Vy mě vyhazujete z domova?“ Dotčeně zareagoval.

„Nikdo tě nevyhání,“ odpověděl Petr. „U nás máš vždycky dveře otevřené. Jen chceme, aby ses konečně osamostatnil.“

Kuba začal hledat pronájem. Jenže tenhle byt byl malý, tenhle moc velký, další daleko od práce nebo blízko u silnice. Přízemí v žádném případě, ale páté patro je moc vysoko. V jednom domě bylo moc seniorů chovajících psy, v druhém zase několik rodin s malými a údajně ukřičenými dětmi…

Nikam se mu prostě nechtělo a nechce. Byt hledá už pátý měsíc. Tajně doufáme, že třeba potká nějakou dívku, která ho přinutí se od nás odstěhovat. Tedy jen aby nechtěla zůstat u nás s ním...

Tip na knihu plnou romantiky

Od tragické smrti své matky žije Amelia z ruky do úst. Aby neskončila na ulici, musí nakonec prodat i svůj poslední cenný majetek. Dědeček, u něhož nikdy nebyla vítána, jí nečekaně odkáže malou továrnu na výrobu smutečních šatů a Amelia se odváží snít… Touží šít elegantní šaty z jemného hedvábí a krásných stuh pro bohaté. Když však začne foukat mrazivý zimní vítr, Ameliina budoucnost visí na vlásku – dokáže si udržet naději? (Vydalo nakladatelství Ikar.)