Čas jen pro mě

S Vladimírem jsem se setkala na koleji. Byl začátek devadesátých let, všichni jsme měli pocit, že máme život před sebou. Já jsem studovala práva, Vláďa učitelský obor na filozofické fakultě – čeština a angličtina. Studium jsme si oba přerušili jedním semestrem v cizině. To jsme spolu ještě nechodili, jen jsme patřili do stejného okruhu přátel.

Studentská láska

Po mém návratu z Paříže a jeho z Londýna jsme si občas zašli na kafe či na víno jen my dva. Zjistili jsme, že máme hodně společného. Oba pocházíme z Moravy, já z jižní, on ze severní, oba jsme byli první v rodině, kdo studuje vysokou školu.

Promovali jsme ve stejný rok a měsíc po promoci byla svatba. Zatímco já nastoupila jako koncipientka do advokátní kanceláře, Vláďa vydržel učit necelý rok. „Myslím si, že škola není pro mě,“ oznámil mi. „Kamarád mi nabídl nastoupit jako redaktor do nakladatelství, tam můžu i překládat.“

Příběh Lenky (51): Dceřin manžel je násilník

Nečekaný výbuch

Prvních několik let bylo docela v pohodě. Narodila se nám dvojčátka Terezka a Kristýnka. Tehdy došlo k prvnímu konfliktu. Vláďa nás přivezl po několika dnech domů.

„Musím ty holky zapít,“ řekl a během krátké doby si dal tři velké panáky whisky. „Proč jsi aspoň jednu z holek nepojmenovala Vladěnka, po mně?“ najednou zvýšil hlas. – „Protože takhle jsme se přece dohodli a navíc jsi papír pro matriku podepsal,“ klidně jsem odpověděla. – „Tomu nevěřím!“ zakřičel a drsně mě chytil za ruku. „Určitě jsi můj podpis padělala! Vy právníci víte, jak lidi podfouknout!“

Odešel do ložnice a já se z toho výbuchu nemohla vzpamatovat. Na ruce mi zůstala modřina. Druhý den se tvářil, jako kdyby se nic nestalo.

Příběh Evy (50): Můj zeť je líný flákač a opilec, který zkazil dceři život

Konflikty (i modřiny) přibývají

Jak běžel čas, objevovaly se na našem rodinném nebi mráčky. Stále víc a víc mráčků. A taky hustších. Vladimír na mě křičel kvůli každé hlouposti, občas mi zmáčkl ruku tak, že jsem měla modřiny.

Omlouvala jsem ho, protože se mu přestalo dařit v práci. Nakladatelství mělo potíže, značku koupilo jiné a větší. Redaktory si ale nevzali a Vladimír dostal výpověď. Zbyly mu jen překlady z angličtiny – a těch zase tolik nebylo. Zájem byl o odborné technické překlady, a tomu on nerozuměl.

Příběh Lídy (79): Vnučka mi prodala střechu nad hlavou

To se mi snad zdálo!?

„Nechceš se vrátit do školy?“ navrhla jsem jednou po večeři. „Učitelů je pořád nedostatek.“ – „Zbláznila ses! Za pár šupů si ničit nervy!“ – „Možná bys měl víc než teď, a hlavně pravidelně,“ odsekla jsem. „Navíc překládat můžeš pořád.“

Už nevím, jak se to stalo. Nejdřív křičel, pak strhnul ze stolu ubrus a po zemi se válely střepy nádobí. Prudce mě chytil za ruku, upadla jsem a on mě začal bít po hlavě a kopat do mě. Křičela jsem tak, že se vzbudily děti.

„Zalezte, nebo dostanete taky!“ zařval na vyděšené holčičky. „A ty ukliď ten nepořádek!“ otočil se na mě.

Příběh Olgy (42): Neodpustil mi, že jsem úspěšnější

Jako by se nic nestalo

Zbytek toho večera si už moc nepamatuju. Ustlala jsem si v dětském pokoji a vzlykala do polštáře. „Holky, vstávat, snídaně je na stole,“ ozvalo se ráno. Nevěřila jsem svým očím! Vláďa stál u sporáku, obracel na pánvi palačinky. „Tak pojďte, ať vám to nevystydne,“ usmíval se.

Ten den jsem prožila jako ve snu. Zavolala jsem do práce, že jsem nemocná, protože na mém obličeji zůstaly stopy včerejší hádky. Kdyby tam nebyly, myslela bych si snad, že se mi to jenom zdálo.

Spadly mi klapky z očí

Dalších několik měsíců proběhlo tak nějak normálně. Potom Vladimírovi nevyšlo několik překladů. Seděl u psacího stolu, nic nedělal. „Nechceš dneska vyzvednout holky ze školky?“ zeptala jsem se ráno. „Odpoledne jdu k soudu, nevím, jestli to stihnu.“

„Na prvním místě jsi máma!“ zařval a prudce uhodil rukou do stolu. „Ty se máš starat o děti, ne já!“ Vrhnul se na mě. Víc nevím. Probrala jsem se na podlaze, pravou rukou nemohla hnout, bolest celého těla byla ochromující. Vladimír byl pryč.

Zavolala jsem si záchranku, protože jsem nebyla schopná nikam dojít.

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit

„To říkají všechny!“

„A domácí násilí,“ povzdychl záchranář a okamžitě volal na policii. „To není třeba,“ blábolila jsem. – „Jo, to znám, to říkají všechny,“ nenechal se odbýt.

„Jak jste si to mohla nechat líbit?“ zeptal se sympatický starší policista. „Právnička!“ zakroutil hlavou nechápavě.

Podala jsem na Vladimíra trestní oznámení. Vzal si věci a tiše zmizel k rodičům na Moravu. Rozvod proběhl nakonec v klidu.

Řeště násilí okamžitě

Znám z vlastní praxe případy, kdy ženy utíkají do azylových domů, kdy muž má zákaz se k nim přiblížit. Tohle u nás naštěstí nebylo.

Uplynulo už víc než patnáct let. Dcery jsou krásné a chytré, s otcem se vídají jen sporadicky.

Radím všem ženám, které se s domácím násilím setkají: Řešte to okamžitě, na nic nečekejte! Nevěřte, že se to nebude opakovat.