Čas jen pro mě

S Jakubem jsem se seznámila v práci. Zaujalo mě na něm, jak je vždycky dokonale upravený, košile vyžehlená bez jediného faldíku. Pomyslela jsem si, že se o něj asi stará nějaká přítelkyně, na mamánka totiž nevypadal.

Seznámení na firemním večírku

Letní firemní party se vydařila. My mladší jsme to táhli až do ranních hodin. Tam jsem se sblížila s Jakubem. „Žiji sám,“ řekl mi, „nikdy jsem neměl přítelkyni, která by se mnou bydlela.“

Já jsem se k němu nastěhovala za dva měsíce. „Katko, je divný,“ řekla mi kamarádka Karolína. „Šestatřicetiletý chlap, který nikdy s nikým nežil, musí mít nějaké mouchy.“

Přestěhování

Jeho byt mě uchvátil. Byl ve staré zástavbě, takže kuchyň byla opravdu samostatná místnost. Prostorná a s jídelním koutem. Obývák a ložnice s vysokými stropy. A všude neuvěřitelný pořádek! „To by mě nikdy nenapadlo, že chlap může mít doma tak uklizeno,“ udiveně jsem poznamenala. – „Kačenko, mám rád pořádek,“ usmál se.

Nejdřív se mi to líbilo. Jenže Jakub několikrát denně luxoval a vytíral. „Kačenko, vytři po sobě ten sprchový kout,“ slyšela jsem každý večer. „Je to přece jen pár minut!“

Všude pach dezinfekce

Neříkám, že mě to neštvalo. Přitom Kuba pokaždé večer, než šel spát, postříkal sprchový kout, umyvadlo i záchod dezinfekcí. „Ten smrad je hrozný,“ postěžovala jsem si jednou. – „Jaký smrad?“ nevěřícně se na mě podíval. „Kačenko, napadlo tě někdy, kolik virů kolem krouží? To snad dokážeš ten smrad, jak říkáš, překonat,“ dodal uraženě.

Možná to ze začátku bylo legrační. Jenže jeho posedlost pořádkem se stupňovala. Musela jsem se zouvat před vchodem do bytu a boty dezinfikovat. „Kdoví, kde jsi chodila, Kačenko.“ Oblečení bylo nutné dát do zvláštního pytle a postříkat dezinfekcí ve spreji.

„Do praní přidej dezinfekci, je to lepší.“ – „Myj si ruce, když saháš na kabelku, mohla sis přinést nějakou chorobu.“ – „Kačenko, kuchyň a koupelnu přece musíme vytírat po každém použití!“

Několikrát denně jsme utírali prach na všech možných i nemožných místech, luxovali a vytírali, co šlo.

A dost!

Dodnes nechápu, že jsem to vydržela skoro dva roky. Pak jsem pochopila, že to nedám. A taky mi bylo jasné, proč Jakub nikdy nebydlel s žádnou přítelkyní. Vždyť, kdo by to vydržel?

„Už toho mám dost, Kubo,“ zvýšila jsem na něj hlas. „Jedinou naší společnou činností je uklízení. To přece není normální! Já chci žít! Chodit do divadla, do kina, na koncerty, na výlety…“

„Ale Kačenko, ty nechápeš, že tam bychom mohli něco chytit?!“ udiveně se na mě podíval. „Není krásné být doma v nádherně uklizeném prostředí?“

Odstěhovala jsem se a Jakuba se to dotklo, dokonce dal v práci výpověď, aby mě už víc nemusel vídat.

Měla jsem štěstí. Přes internetovou seznamku jsem potkala Honzu, úplně normálního a trochu bordelářského kluka. Je nám spolu dobře už osm let. Před sedmi roky jsme se vzali a máme dva kluky. Občas doma šílím, když sbírám ponožky z podlahy. Pak si vzpomenu na Kubu a jsem šťastná!