Čas jen pro mě

„Bum, bum, bum,“ tloukla po schodech mikulášská berle. „Adámku,“ připravovala jsem tehdy malého syna, „dnes chodí po domě Mikuláš a anděl s čertem. Hodným dětem rozdávají dárečky.“ – „A zlobidlům?“ vykulil na mě oči. – „Těm…,“ chtěla jsem říct jenom brambory, ale za dveřmi se ozvalo: „Řach, řach.“ Čert chřestil řetězem.

Tak to se tedy moc nepovedlo

Otevřela jsem dveře. „Kdepak máte toho kluka,“ pronesl vážným hlasem Mikuláš. – „Blll,“ blekotal čert a zatočil ocasem. Adámkova ručička vklouzla do mé. Zblednul, ztuhnul a z jedné nohavice mu tekla loužička, jako když pustíte vodovod. Popadla jsem košík, který jsem jim předem připravila za dveřmi a „svatí“ vycouvali ven.

Zvedla jsem syna do náruče. Díval se skelným pohledem jako leklá ryba a stejně tak i mlčel. Nedostala jsem z něj ani hlásku. V noci jsem mu měnila studené zábaly, protože hořel jako rozpálená kamna. K ránu sice horečka povolila, ale stejně jsme museli zůstat pár dní doma. Že je takový „citlivka“, jsem netušila. Jestli toho před tím moc nenamluvil, teď mlčel jako zařezaný. Navštívili jsme dokonce psycholožku, která ho hrou vracela pomalu do starých kolejí.

Následující rok jsme to vyřešili dárky za oknem. Čokolády a autíčko Adámka potěšily. Dokonce si přistrčil židličku k oknu. S nosem nalepeným na sklo, když jsem ho pevně držela za ruku, hrdinně pozoroval skupinky masek poskakujících ulicí.

Zlý sen se probral k životu

Našemu strašpytlovi narostla ramínka. Jak by ne. Ve školce ho měla pod křídly paní učitelka Dáša, pro Adama teta (moje sestra). Onoho 5. prosince Adámek škemral: „Mamííí, pšíjdeš plo mě poo?“ – „Ádo, dnes přece máte ve školce tu mikulášskou besídku. Něco zazpíváte, dostanete nadílku, bude to fajn, uvidíš.“ Mlčel. Znejistěla jsem. „Máš tu přece tetu Dášu, spoustu kamarádů. „Pusu,“ líbla jsem ho na čelo, „přijdu pro tebe co nejdřív“. Mávla jsem na něj a on se šoural do třídy.

Kolem třetí odpoledne se mi rozdrnčel mobil. „Haló, tady školka,“ ozvalo se v telefonu. Volala přímo paní ředitelka. „Měli jsme tu Mikuláše,“ lezlo z ní jako z chlupaté deky, „děti zpívaly a paní učitelka rozdávala balíčky se jmenovkami, které jste jim sem ráno přinesli a…,“ ticho, které následovalo, se mi zdálo nekonečné. – „A?“ prolomila jsem ho. – „Adámkův pytlík tam zůstal stát.“ – „Jak zůstal stát?“ - „Prostě Adam si ho nevzal.“ – „Tak mu ho odnesu, až si pro něj přijdu,“ chtěla jsem se s ní rozloučit. – „No, víte, my ho nemůžeme najít.“ – „Koho?“ – „Adama. Prostě zmizel,“ vypadlo z ní nakonec.

Jak zmizel?

„Prohledali jsme školku, zahradu a už je na cestě policie. Hledáme ho.“ Na víc jsem už nečekala. Vyběhla jsem z práce jako neřízená střela přímo pod kola policejního vozu. Zaskřípěly brzdy. „Takže už to víte, najdeme vám ho,“ snažil se mě uklidnit strážník.

„Pořád byl tady, vedle mě,“ dušovala se Dáša, kterou ovíval neznámý mladík. „Děti se fotily tady s čertem. Jo, to je Patrik, můj kluk,“ představila mi ho v té nejnevhodnější chvíli. Patrik zvedl chlupatý kožich, který ležel na lavičce vedle nich a já si vzpomněla na předloňský šok. Udělalo se mi zle. Strážci zákona s Adamovou fotkou naskočili zpátky do policejního vozu a křižovali přilehlé ulice. Patrik žhavil mobil a vyběhl za svými kamarády, Mikulášem a andělem.

„Má jenom bačkorky a košilku. Mrzne a už je venku tak dlouho,“ třásla jsem se strachy. Dávno padla tma, jen pouliční lampy osvětlovaly ulice. V prázdné školce jsme já, Dáša a paní ředitelka usrkávaly čaj s rumem, abychom se nesložily úplně. Protože když se ztratí dítě… a ještě ke všemu vaše dítě!!! Sem tam to jen zapraskalo v policejní vysílačce. A pak…

Čerti v pekle ti se radujou

Od vrátek školky byl slyšet dvojhlasný hurónský zpěv: „Čelti v pekle ti se ladujou, celý den si jenom tancujou…“. Adam seděl čertovi Patrikovi „na koni“, poskakovali a vyřvávali. „Mamííí,“ křičel na mě můj malý hrdina navlečený v čertovském kožichu už z dálky. „Psedstav si, že čelti sou nolmální lidi! Do pekla choděj na bligádu! Patlik zlovna dneska čeltuje!“ Smála jsem se a brečela radostí zároveň... Pak jsem se otočila k Patrikovi a dala mu pusu mokrou od slz. „Jé, mamííí, ty se pusinkuješ s čeltem?“ šišlal Adam.

A jak se říká: „Odříkaného největší krajíc.“ Ještě před chvílí měl Adam z čertů trauma, teď se pevně oběma pěstičkami držel vypelichaného kožichu a nechtěl se Patrika pustit. „Tak vám ho donesu až domů,“ vzdal to Patrik. - „Alespoň tě představím našim,“ vypadlo z Dáši. – „Ale, mladej, nejsem žádnej čelt, ale pořádnej čerrrt!“ ryčel na celé kolo ostré „r“. – „Čelllt,“ snažil se Adam.

Logopedický trénink

Od té doby chodil Patrik na návštěvy často. Dělali jsme si legraci, jestli víc za Dášou do přízemí k našim, nebo k nám do patra za Adamem skládat autodráhu. „A ženěj se čelti?“ vypadlo jednou ze syna. Dáša rozpaky zrudla. Situaci zachránil Patrik. „Adame, až řekneš čert, tak si Dášu vezmu.“ – „Jsi si jistý, že tě chci?“ dělala Dáša drahoty. – „Já tě chcííí za čeltovskýho stlejdu,“ poskakoval Adam.

Od té doby poctivě trénoval: „Svedt, litd, vítd, hadd…“ až to konečně zaryčelo: „Svetrrr, litrrr, vítr, hadr… a taky čert.“

Svatba nebyla v čertovském, jak si Adam přál, ale docela klasicky. Ale Dáša v tom bílém vypadala přímo andělsky.