Jaryn (zdroj: archiv autorky)
‚Feldpost Karte‘ chodilo poskromnu. V posledním synově psaní stálo: „Přijměte srdečný pozdrav a políbení. Přesunuli jsme se hodně na jih. Jsem zdráv. Roste tu kukuřice a ovoce, mám co jíst. Mnohokrát vás líbá Jára.“ „Na jih?“ lámaly si hlavu Karla s Amálkou. Pak se Jára odmlčel – na měsíc, dva, tři… Doma v Chebu propadaly v zoufalství. Padl? Leží někde daleko od domova zapomenutý v bahně?
„Tak to tedy ne!“ rozohnila se Amálie, „já to tak nenechám.“ Nebyl den, aby neseděla za dveřmi místních četníků, kteří měli přece jen blíž k tomu dopátrat se, co se děje na místech fronty, odkud Jára naposledy psal. Možná i proto, aby měli od neodbytné ženské pokoj, se jim podařilo najít stopu. „Paňmámo klid, je v lazaretu poblíž městečka Borgo v jižním Tyrolsku na rakousko-italském pomezí.“
To víte, že by ho s nějakým ‚škrábancem‘ k felčarům neposlali, zatmělo se Amálii před očima. A hned začala spřádat plány, jak ho dostat domů. Nebylo to jen tak, aby ženská z malého českého městečka dosáhla tak daleko. Ale něco na tom bude, že mateřská láska dokáže pohnout zeměkoulí.
Přes Červený kříž se dopátrala, že vojenské lazarety bojují s nedostatkem zdravotních sester. Okamžitě se přihlásila. Kulatý pán s nakroucenými kníry ji vyslechl, ale nepotěšil. „Ženy potřebujeme, ehm…, každá ruka je dobrá,“ odkašlal si, „ale..., no prostě ne vyděšené matky.“
„Pojedeš ty,“ rozhodla večer, když mluvila s Karlou. „Já?“ „Chcete se s Jarynem vzít? Tak ho musíš přivézt.“ Karlu, moji budoucí prababičku, to nejprve zaskočilo. Bylo jí devatenáct, do té doby sama nikam necestovala. „Ty to zvládneš,“ objala ji na nádraží Amálie a na cestu jí udělala křížek.
Červený kříž k ní připojil ještě dvě dívky, stejně starou Julii a o deset let starší Annu. Ta jediná byla vyškolená zdravotní sestra a mnohokrát je podržela.
Karla (zdroj: archiv autorky)
Když dorazily k branám lazaretu, ocitly se rázem v pekle. Desítky železných postelí srovnaných v několika řadách a na nich úpějící nebo otupělí muži se zakrvácenými obvazy. Byla to hrůza. Přestože byla Karla mnohdy mladší než ranění, brali ji za ruce a svěřovali se jí se svými nočními můrami. Lačnili po doteku ženské ruky. Tušili v ní matku, manželku nebo milenku, které od nich byly na míle daleko. Utěšovala je, ale oči jí bloumaly od jedné postele ke druhé. Pátrala po Jarynovi. Až… ano, tam u zdi ležel její Jaroslav.
S vyhaslým pohledem upřeným ke stropu k ní pomalu otáčel hlavu. „Krásný sen,“ těžce vydechnul. „Jaryne, Jaroušku, to není sen, jsem tu. Jsem s tebou,“ vracela ho do života Karla. Zranění se den ode dne lepšila. Měl u sebe to, proč žil, a to je nejlepší lék. Po pár týdnech to byl opět on, vtipkoval a pomáhal ostatním pacientům. To, že je jedna ze sestřiček jeho snoubenka, muselo zůstat v přísném utajení. Zhatilo by to plán, s nímž sem přijela.
Vyléčené muže posílali totiž štandopéde zpět na frontu. Říkalo se, že být zraněný znamenalo velké štěstí, tak jako pauza v ruské ruletě, kterou byla tato válka pro velkou část Evropy. A tak se jen díky Anně a její ‚známosti‘ s šéflékařem lazaretu podařilo upravit lékařskou zprávu uzdravujícího se Jaryna. Místo zpět do boje byl odvelen na doléčení zpátky do Čech. Jako doprovod ‚duševně poznamenanému‘ vojákovi byla přidělena službu konající dobrovolná sestra Karlička. Ano byl to podvod, ale ve jménu lásky a zdravého rozumu.
Zpět do Chebu se už nevrátila tichá a nesmělá dívka. Cesta na jih a pobyt ve vojenském lazaretu vydaly za několik let života. Amálie byla po jejich návratu štěstím bez sebe. Na svoji snachu, protože se Karla s Jarynem brzy na to vzali, nedala do smrti dopustit. A co víc, často se při nějakém jejich manželském sporu postavila na její stranu. Měl-li Jaryn občas proti názoru ženských ‚svou hlavu‘, s úsměvem ho uzemnily tím, ‚že má přece papíry na hlavu‘.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Soňa, která jako zdravotní sestřička na interním oddělení pomáhala druhým, musela v roce 2020…
Petrovi bylo 17 let, když jako nejistý kluk vstoupil do programu Samsung Tvoje šance #futureskills.…
„Nezůstalo mi skoro nic, jen oči pro pláč,“ začíná svůj smutný dopis paní Lída, která popisuje…
Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…
Mohla jsem tomu zabránit? O tom stále přemýšlí naše čtenářka Edita. Od smrti jejího bývalého…
„Vždycky jsem si představovala, že můj život bude podobný tomu mých rodičů. Tedy vdám se z lásky,…
Euforii z narození vytouženého dítěte může zkomplikovat poporodní deprese. Moc se o ní nemluví,…
Prodloužený víkend v Římě nebo v Paříži, dovolené po celém světě, cestování třeba jen tak… To, co…
Komentáře