Čas jen pro mě

„Svět se zbláznil,“ lomila rukama praprababička Amálie a dodala, „co svět? Mužští!“ Byl krásný horký červen 1914 a nad Evropou se kupila mračna. „Což o to, my ženské si také umíme vjet do vlasů, ale abychom se vzájemně vraždily? Chlapi na sebe vytahují bodáky a metají po sobě kulky. Jako kohouti na smetišti. U těch mužských se holt přírodě muselo něco vymknout z ruky. Ženský dobře vědí, jaké to je nosit v sobě devět měsíců nový život, v bolestech ho přivést na svět a oka nezamhouřit, než se alespoň trochu sám postaví na nohy. To pro ně je to jen chvilka potěšení. Proto ho jediným stisknutím spouště dovedou zmařit.“

Utlučeme je čepicemi

Amálii zůstal totiž jediný syn Jaroslav. (Starší Pavel zemřel na černý kašel a jejich otce zavalil kámen v lomu.) Za Járu se bila jako lvice. Ani známosti na „vyšších místech“ jí nebyly nic platné. Syn narukoval už v srpnu 1914 do zeměbranecké pěší divize rakousko-uherské armády. Nebyl žádný rváč, před válkou dělal účetního a namluvil si slečnu Karlu. Amálka se těšila na vnoučata a teď tohle. Na rozloučenou si dodával odvahy: „Nebojte se, maminko, utlučeme je čepicemi.“

Jaryn (zdroj: archiv autorky)

Zprávy z fronty řídly až nepřišlo nic…

‚Feldpost Karte‘ chodilo poskromnu. V posledním synově psaní stálo: „Přijměte srdečný pozdrav a políbení. Přesunuli jsme se hodně na jih. Jsem zdráv. Roste tu kukuřice a ovoce, mám co jíst. Mnohokrát vás líbá Jára.“ „Na jih?“ lámaly si hlavu Karla s Amálkou. Pak se Jára odmlčel – na měsíc, dva, tři… Doma v Chebu propadaly v zoufalství. Padl? Leží někde daleko od domova zapomenutý v bahně?

„Tak to tedy ne!“ rozohnila se Amálie, „já to tak nenechám.“ Nebyl den, aby neseděla za dveřmi místních četníků, kteří měli přece jen blíž k tomu dopátrat se, co se děje na místech fronty, odkud Jára naposledy psal. Možná i proto, aby měli od neodbytné ženské pokoj, se jim podařilo najít stopu. „Paňmámo klid, je v lazaretu poblíž městečka Borgo v jižním Tyrolsku na rakousko-italském pomezí.“

Mateřská láska dokáže pohnout zeměkoulí

To víte, že by ho s nějakým ‚škrábancem‘ k felčarům neposlali, zatmělo se Amálii před očima. A hned začala spřádat plány, jak ho dostat domů. Nebylo to jen tak, aby ženská z malého českého městečka dosáhla tak daleko. Ale něco na tom bude, že mateřská láska dokáže pohnout zeměkoulí.

Přes Červený kříž se dopátrala, že vojenské lazarety bojují s nedostatkem zdravotních sester. Okamžitě se přihlásila. Kulatý pán s nakroucenými kníry ji vyslechl, ale nepotěšil. „Ženy potřebujeme, ehm…, každá ruka je dobrá,“ odkašlal si, „ale..., no prostě ne vyděšené matky.“

Ty to zvládneš!

„Pojedeš ty,“ rozhodla večer, když mluvila s Karlou. „Já?“ „Chcete se s Jarynem vzít? Tak ho musíš přivézt.“ Karlu, moji budoucí prababičku, to nejprve zaskočilo. Bylo jí devatenáct, do té doby sama nikam necestovala. „Ty to zvládneš,“ objala ji na nádraží Amálie a na cestu jí udělala křížek.

Červený kříž k ní připojil ještě dvě dívky, stejně starou Julii a o deset let starší Annu. Ta jediná byla vyškolená zdravotní sestra a mnohokrát je podržela.

Karla (zdroj: archiv autorky)

Hojivá ženská ruka

Když dorazily k branám lazaretu, ocitly se rázem v pekle. Desítky železných postelí srovnaných v několika řadách a na nich úpějící nebo otupělí muži se zakrvácenými obvazy. Byla to hrůza. Přestože byla Karla mnohdy mladší než ranění, brali ji za ruce a svěřovali se jí se svými nočními můrami. Lačnili po doteku ženské ruky. Tušili v ní matku, manželku nebo milenku, které od nich byly na míle daleko. Utěšovala je, ale oči jí bloumaly od jedné postele ke druhé. Pátrala po Jarynovi. Až… ano, tam u zdi ležel její Jaroslav.

S vyhaslým pohledem upřeným ke stropu k ní pomalu otáčel hlavu. „Krásný sen,“ těžce vydechnul. „Jaryne, Jaroušku, to není sen, jsem tu. Jsem s tebou,“ vracela ho do života Karla. Zranění se den ode dne lepšila. Měl u sebe to, proč žil, a to je nejlepší lék. Po pár týdnech to byl opět on, vtipkoval a pomáhal ostatním pacientům. To, že je jedna ze sestřiček jeho snoubenka, muselo zůstat v přísném utajení. Zhatilo by to plán, s nímž sem přijela.

Podvod ve jménu lásky

Vyléčené muže posílali totiž štandopéde zpět na frontu. Říkalo se, že být zraněný znamenalo velké štěstí, tak jako pauza v ruské ruletě, kterou byla tato válka pro velkou část Evropy. A tak se jen díky Anně a její ‚známosti‘ s šéflékařem lazaretu podařilo upravit lékařskou zprávu uzdravujícího se Jaryna. Místo zpět do boje byl odvelen na doléčení zpátky do Čech. Jako doprovod ‚duševně poznamenanému‘ vojákovi byla přidělena službu konající dobrovolná sestra Karlička. Ano byl to podvod, ale ve jménu lásky a zdravého rozumu.

‚Máš papíry na hlavu‘ 

Zpět do Chebu se už nevrátila tichá a nesmělá dívka. Cesta na jih a pobyt ve vojenském lazaretu vydaly za několik let života. Amálie byla po jejich návratu štěstím bez sebe. Na svoji snachu, protože se Karla s Jarynem brzy na to vzali, nedala do smrti dopustit. A co víc, často se při nějakém jejich manželském sporu postavila na její stranu. Měl-li Jaryn občas proti názoru ženských ‚svou hlavu‘, s úsměvem ho uzemnily tím, ‚že má přece papíry na hlavu‘.