Čas jen pro mě

Pokud to čte nějaká sestřička, která si myslí, že právě ona toho svého doktora rozvede a získá pro sebe, ať se připraví na to, že pohádky se v životě většinou nedějí.

Práce po mateřské

Oslavila jsem tenkrát zrovna třiatřicáté narozeniny a po dvou mateřských se chystala znovu do práce. Ono to zase tak jednoduché ale nebylo. Zdravotních sestřiček je sice nedostatek, ale narážela jsem na to, že děti byly ještě docela malé – čtyři a tři roky. V krajské nemocnici, kde jsem dřív pracovala a kam jsem se původně chtěla vrátit, by mě čekaly noční služby.

Nakonec jsem nastoupila jako sestra u praktického lékaře ve vedlejší vesnici. „To je jak výhra v loterii,“ radovala jsem se. Pár metrů od ordinace byla školka, tak jsem mohla děti vozit s sebou ráno i odpoledne. Na Pavla, mého muže jsem se spoléhat nemohla. Původně se vyučil opravářem praček, ale měl šikovné ruce, tak si udělal živnost a opravoval domácí elektrospotřebiče. Pořád mu vyzváněl telefon a často se nechal přemluvit, aby přijel k zákazníkům i pozdě večer nebo o víkendech.

Šarmantní lékař

„Jste opravdu moc šikovná,“ řekl mi po několika týdnech doktor a dlouze mi hleděl do očí. „A jestlipak víte, že máte krásné oči?“ zasmál se. „Kájinko, jako chlap bych to neměl navrhovat, ale co kdybychom si tykali?“

Radim, tak se jmenoval, byl o deset let starší šarmatní muž. Pacienti ho měli rádi, protože je pokaždé pozorně vyslechl a nepovyšoval se na ně. Jako doktor byl skvělý, přesně věděl, co zvládne sám a co vyžaduje vyšetření u odborníků. Tak jak byl pozorný k pacientům, by i ke mně.

Nikdy jsem nezažila, aby doma Pavel tak trpělivě poslouchal, co říkám. Brzy jsem se začala do práce těšit jako malá holka – na Radima. On se mi svěřil, že po patnácti letech manželství láska tak nějak vyprchala a se ženou je drží pohromadě jen čtrnáctiletý syn.

Možná i proto, že s Pavlem jsme se doma míjeli a naše hovory se točily jen kolem provozních záležitostí naší domácnosti, sbližovala jsem se čím dál víc s Radimem. Samozřejmě se stalo to, k čemu nemělo dojít. Po ordinační době na vyšetřovacím lůžku. Nikdy předtím mě nenapadlo, že bych mohla být Pavlovi nevěrná.

„Chtěl bych být s tebou pořád,“ šeptal mi Radim do ucha, „jen co začne Patrik chodit na střední školu, vyřešíme to, teď ho nechci stresovat.“ Takhle uběhly dva roky. Už jsem nechtěla doma lhát. Cítila jsem se před Pavlem trapně. A navíc jsme se spolu čím dál víc odcizovali.

Kruté prozření

„Tak to jste vy,“ vtrhla jednou brzy ráno do ordinace bez zaklepání elegantní čtyřicátnice. Než jsem stačila zareagovat, pokračovala. „Pár jich už bylo před vámi, budou i po vás. Radim se ale nikdy nerozvede, aby bylo jasné!“ Pochopila jsem, že to je Radimova žena! Podle jeho vyprávění ušlápnutá chudinka bez názoru, se kterou je ze soucitu, ve skutečnosti rázná a energická dáma. „On nebude chtít zůstat bez domu a bez komfortu, na který je zvyklý,“ ucedila mezi zuby, „všechno je totiž psané na mě.“

A aby toho nebylo málo, zavolala Pavlovi. Radim z našeho vztahu opravdu rychle vycouval a já jsem si našla nové místo – pro jistotu u lékařky. Pavel podal žádost o rozvod, kterou po několika měsících stáhl zpátky s tím, že to zkusíme ještě jednou. Zkusili jsme, ale už deset let žijeme jen vedle sebe. Moje nevěra leží mezi námi jako velký balvan. Kéž bych tak mohla vymazat ze svého života ty dva roky!