Čas jen pro mě

„Cink, cink,“ mačkala jsem ukazováčkem zvonek u dveří tety Běly. „Jak dlouho už jsem tu nebyla?“ honilo se mi hlavou. „Hodně,“ odpověděla jsem si nahlas. Moje máma a její sestra Běla se spolu rozkmotřily, jak už to tak někdy bývá, kvůli dědictví po rodičích. Obě házely vinu na tu druhou a první krok ke smíru neudělala žádná. Já byla v té době ještě malá, šlo to tak říkajíc mimo mě. Vzpomínám si ale, jak máma shromažďovala výstřižky z novin a časopisů, na nichž seděla dáma za klavírem. Běla byla hudebnice. (Takže úplně lhostejná jí teta nebyla.) Moje rané vzpomínky na ni? Jako malinká jsem jí seděla na klíně a prstem na klaviatuře jsem vyťukávala písničku „Kočka leze dírou, pes oknem“.

Ticho jako v hrobě

„Crrr, crrr,“ nevzdávala jsem se. Když bylo za dveřmi stále ticho, zabouchala jsem na ně pěstí. Škvírkou pootevřela sousedka: „Ta vám neotevře. Je divná. Mělo by s tím něco dělat.“ „Je nemocná?“ „Nóó…,“ ťukala si významně na čelo, ‚je na hlavu‘ chápete?“

Stála jsem tam zkoprněle. Máma nedávno podlehla mozkové mrtvici, že by si geny zahrály i s Bělou? Po matčině smrti jsem chtěla navázat přetrženou rodinnou nit. V podpaží jsem k sobě tiskla dřevěnou krabičku s fotkami a články, které máma o Běle schraňovala. Marně. Vytrhla jsem tedy list z notýsku a napsala, že jsem Karla, její neteř, a ráda bych se s ní sešla. Vzkaz jsem strčila pod dveře.

Rozcuchaná stařenka

Sbíhala jsem ze schodů, když jsem zaslechla slabé zvolání: „Karličko.“ Teta si mě pamatovala jako dítě. Najednou jsme stály tváří v tvář. Nepoznala bych ji, snad jen její oči mi připomínaly mámu. Neupravená, rozcuchaná stařenka, (kolik jí mohlo být, něco kolem šedesáti?), mě objala. „Pojď dál,“ zvala mě.

Šok hned za dveřmi

Ze dveří na mě dýchla zatuchlina. Úzká průchozí cestička na chodbě byla z obou stran od podlahy až ke stropu lemovaná vším možným. Nalevo pečlivě složené papíry, napravo nejrůznější krabice. Zadržela jsem dech, abych kýchnutím nerozvířila hromady prachu. Pokoji vévodilo pianino, obklopené štosy not, ale… polkla jsem, abych neřekla nebo nevykřikla něco nevhodného. Kromě not tam bylo (snad z tetina pohledu) všechno, co by se „někdy“ mohlo hodit. Sady hrnců, tři žehlicí prkna, skládací žebřík, deky, košťata, několik krabic se záhadným obsahem a vázy s nejspíš letitými suchými kyticemi. Připadala jsem si jako v nějakém hororovém filmu.

„Dáme si kávu,“ mile se usmála teta a zašla do kuchyně. Nedělá se to, ale nedalo mi to. Opatrně jsem otevírala zásuvky prádelníku. V jedné ležela snad stovka tužek a propisek, ve druhé malá mejdlíčka (nejspíž z nějakých hotelů). To už Běla přinášela dva hrníčky s kupodivu lahodně vonící kávou. Posadily jsme se ke kulatému stolku a povídaly si.

Děsivá samota

„Procestovala jsem velký kus světa,“ zářily jí oči, když vyjmenovávala, kde všude hrála v orchestru i sólově. „Deset let jsem pak učila žáčky v ‚Lidušce‘, odvolali ředitele,“ mačkala pěsti, až jí zbělely klouby, „a mě najednou nepotřebovali. No a…,“ svěsila ramena. „Zůstala jsem tady,“ rozhodila rukama, „úplně sama.“ (Teta se nikdy nevdala.) „Mělas přece nás,“ kroutila jsem hlavou a podala jí krabičku s ‚máminými poklady‘.

Nevyřčené slovo

Stačilo jedno jediné smířlivé slovo, na které obě čekaly, ale „Berani“ máma ani Běla ho nevyslovily. To, co nestihla máma, jsem já začala. „Bělo, bavilo tě učit?“ „Hmm,“ zasnila se, „ale kde by vzali starou bábu.“

Chtělo to notnou dávku diplomacie a trpělivosti, na další návštěvu už jsem přišla k tetě se svým mužem a naší šestiletou Simonkou. Jedním prstem jsem vybrnkala ‚Halí, belí, kočka v zelí…‘, dcerka vykulila oči a já vzdychla, že víc neumím. Běla se mě nadšeně ujala a já se tehdy ve svých 32 letech začala učit hrát na klavír. Docházela jsem k ní jednou týdně a postupně jsme společně (za vydatné pomoci) manžela likvidovali tu tetiččinu „sběratelskou“ vášeň.

Zase má pro co žít

Doma se ke společnému hraní přidávala i Simonka. Dnes už chodí k tetě „na klavír“ sama. Vlastně vůbec ne sama. Hře na piáno se u ní učí si její spolužačky ze školy. Běla po letech rozběhla soukromé hodiny.

Na stěnách, v dnes už uklizeném Bělině bytě, visí fotografie z různých vystoupení a holčičky je obdivují. Věřím, že by z nás moje máma měla radost.