Čas jen pro mě

„No, to tedy ani náhodou!“ postavila se na zadní moje sestra Simona, „objednalas mě k zubařce na zítřek pátek třináctého?“ Čelist si chladila studeným gelem, ale stávkovala. „Nešil, tu osmičku ti vytáhne raz dva a budeš mít po bolesti.“ „Nikdy!“ huhlala pod obkladem. „Panenko skákavá, ten tvůj zub moudrosti musí fakt ven. Neboj, chytrost ti to neubere, když i s ním věříš na takové hlouposti,“ tvářila jsem se vážně. „Taková blbost! Je přece úplně fuk, který den ti ho vyrve,“ docházela mi trpělivost, „hlavně, že budeš mít pokoj.“

Pátek třináctého

„Ale ne v pátek třináctého,“ kňourala Simona. „Ta tvoje pověrčivost. Nešlápneš na kanál, ani kdyby sis měla zvrtnout kotník. Kominíka honíš i přes ulici,“ usmála jsem se. „A ten tvůj pátek třináctého?“ nafoukla jsem tváře. „Tahle povídačka pochází z bible, a jak vím, ty do kostela nechodíš,“ rýpla jsem si. „U poslední večeře páně sedělo kolem stolu třináct apoštolů. A tím třináctým byl Jidáš. Pátek…? To zase Adam s Evou kousli do zakázaného jablka, a v jiný pátek ukřižovali Ježíše.“

Simoně otékala tvář, a tak jsem ji ještě téhož dne téměř násilím k zubařce odvezla. „Rup,“ zub byl venku během chvilky, ale bolestivá ‚jáma‘ po zaníceném kořenu se jí (pod prášky) hojila ještě pár dní. „Vidíš, říkala jsem ti to,“ skuhrala vyčítavě. Za tohle tedy žádná pověra nemohla, prostě nešla k zubaři včas. Nevěřila mi.

Zvrat

Já jsem pragmatik, ekonom. Všechno má svou danou příčinu a po ní následuje důsledek. Černá je černá a bílá je a vždycky bude bílá. Na mě si nějaká černá kočka běžící přes cestu nepřijde. Vždyť u nás to prý přináší smůlu, zatímco v Anglii štěstí. Tak kde je pravda?

Takhle přímočarý racionalista, hledající ve všem logiku, jsem byla celých čtyřicet let. A pak…, nějaké ALE rozkolísalo můj logický pohled na svět.

Pád na hlavu, nebo se mi rozsvítilo?

„Vítej zpátky,“ viděla jsem nad sebou Simonin ustaraný obličej. Dívala se na mě z výšky a koutky rtů se jí slabě prohnuly do měsíčku vzhůru. „Kde to jsem?“ mžourala jsem přivřenýma očima zmateně kolem sebe. „Sakra,“ přes úsměv sestře kanuly slzy. Byl konec července a já jsem se pomalu probírala pamětí. Střecha, déšť, ucpaný okap… a začalo mi svítat. 17. 7. jsem házela dolů šišky a zetlelé listí, aby mohla voda odtékat, no a teď jsem tady… v nemocnici. Sletěla jsem dolů, a skoro čtrnáct dní jsem byla ‚mimo‘.

Argumenty mě nalomily

Simona kroutila hlavou. „Ty se budeš zlobit, ale…,“ nadechovala se, „letos 17. 2. ti ukradli auto, loni 17. dubna umřel náš táta.“ „Ále,“ máchla jsem rukou, ale když odešla byla jsem, snad díky sedativům, ‚nalomená‘. Ležela jsem, koukala do bílého stropu a vzpomínala. Narodila jsem se 17. 10., jsem z dvojčat a bráška umřel. Kdy jsem to dostala před lety z ničeho nic výpověď ‚pro nadbytečnost‘? Sedmnáctého prosince!

Pech na sedmnáctku

Doma jsem pak ‚lovila‘ ve starých papírech. Moje manželství bylo rozvedeno 17. května. Listovala jsem ve starém indexu, ze zkoušek mě vyhodili, no jasně, pokaždé sedmnáctého. Polilo mě horko. Tahle shoda náhod se mi vůbec nelíbila. Mám prostě pech na sedmnáctku. Všechno je to černé na bílém podloženo. Ne, že bych občas nešlápla vedle i v jiný den, ale na to datum si musím dávat skutečně bacha.

V diáři na letošní rok jsem hned po jeho zakoupení v lednu zakroužkovala všech dvanáct sedmnáctek. To abych ten den nešla do banky a nenaplánovala si žádnou důležitou schůzku. Objednanou preventivní prohlídku u zubaře jsem raději přeložila.

Osud si snad ze mě střílí

Na jarním školení, které náš podnik organizoval v hotelu na Slapech, jsem poznala Ondřeje, prima chlapa. Je také rozvedený, máme stejné koníčky a rozumíme si. Jen je tu jeden problém. Měl pokoj číslo 17, a pak ještě něco. Na večírku na rozloučenou, byla tombola. Jaké číslo myslíte, že jsem si vytáhla? No jasně, sedmnáctku! Lísteček jsem zmačkala a hodila na stůl. Když o půlnoci vyvolávali vítězná čísla, slyšela jsem. „Sedmnáct, zájezd pro dva na Madeiru.“

Můj ‚odvržený‘ a zmuchlaný lístek našel Ondřej a letošní dovolenou jsme u moře strávili spolu.