Příběh Kamily (35): Jak rozbít světlomet kafem

Nečekaný smyk

Stalo se to před dvěma lety a ještě dnes jsem přesvědčená, že led je zákeřnější než cokoli jiného. Ráno bylo takové to „zimní klišé“ – krásně bílo, romantika jak z reklamy na colu… jenže já spěchala do práce, v ruce kelímek s kávou, v hlavě seznam průšvihů, které mě ten den určitě neminou.

A neminuly.

Jedu si to po vedlejší silnici, rychlost přesně „abych nepřijela pozdě, ale ještě jsem nepřišla o řidičák“. Najednou lehká zatáčka, lehká brzda… a těžký smyk. Auto se rozhodlo, že dnes nebude poslouchat mě, ale fyzikální zákony. Já jen stihla zakvílet:

„Ne, ne, ne, ne, NEEEE!“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Eleny (49): Okradená na vánočním trhu

S kafem v ruce

Bum. Takové to jemné ťuknutí, které slyšíte až v žaludku. Auto přede mnou poskočilo a já věděla, že je zle. Vystupuju, kolena jako rosol, v ruce pořád tu kávu – samozřejmě už bez víčka. A pár kapek z ní na kabátu. Muž z nabouraného auta vystoupil taky. Vysoký, elegantní, ve značkové bundě a překvapivě klidný. A jeho auto… jedno oko tmy. Světlomet na maděru.

„Dobrý den,“ řekl slušně. „Já… dobrý… ehm… spíš špatný,“ koktala jsem. – „Strašně se omlouvám, já fakt brzdila, ale ono to jelo samo, přísahám, já bych vás nikdy nenabourala schválně!“

Podíval se na rozbitý světlomet, pak na mě, pak znovu na světlomet.

„Tak to je poprvé, co mi někdo rozbil auto s kávou v ruce.“ — „To je cappuccino,“ dodala jsem debilně. „Se skořicí.“ Nevím proč, ale on se rozesmál. Upřímně. Já skoro brečela.

Tip na knihu

Od autora Růže bílá, černý les a Najdi Rebeccu. Může inspirativní příběh jedné ženy probudit naději ve ztracené duši její vnučky? New York, 2006: Život Amy Sullivanové je jeden velký průšvih. Právě ji vyhodili z vysněného zaměstnání v prestižních novinách, když jí z jižní Francie zavolá její devadesátiletá babička. Maureen Ritterová letí do své rodné Ameriky, údajně aby navštívila nemocnou sestru, ale brzy začne s Amy sdílet to, co skrývala přes šedesát let. Francie, 1940: Klidu, jemuž se těší Maureen a židovští sirotci, kteří s ní pobývající na francouzském venkově, hrozí blížící se německý vpád. Při cestě do Paříže, kde chce zařídit víza, aby mohli uniknout ze země, se Maureen setká s pohledným Christophem. Když jí poví o skupině židovských dětí v okupované Belgii, rozhodnou se dát dohromady tým na jejich záchranu. Jenže když nacisté obsadí severní Francii, je nutné evakuovat i děti, o které se Maureen stará. Za pomoci hnutí odporu a sítě vytvořené pro únik spojeneckých vojáků zahájí Maureen nebezpečnou a náročnou cestu, aby zachránila životy těch, které nejvíc miluje. (Vydalo nakladatelství Ikar.)

A pirueta navíc

„Tak jo,“ řekl. „Hlavně, že jsme v pořádku. Auto to přežije. Světlomet má horší den než já.“ Zatímco jsem lovila telefon a snažila se vzpomenout, kde mám pojišťovnu uloženou (a jestli vůbec), uklouzla jsem. Elegantní pirueta, zbytek kafe pryč, tedy bundě mého zachránce, já skoro na zemi. On mě chytil za ruku.

„Pozor, kluziště,“ pronesl. „Vstupné dnes zdarma.“ —„Já přísahám, že normálně chodím,“ vyhrkla jsem. „A řídím. A žiju. A nejsem tak nemožná!“

Sepisovali jsme papíry, druhý řidič mě pro jistotu pořád držel za roku. Prý abych si ještě k tomu nezlomila ruku nebo nohu. Auta na nás troubila, jeden pán stáhl okénko a zakřičel: „Hlavně si tam dejte srdíčko!“— „Klidně i dvě!“ odpověděl můj poškozený světlometový hrdina.

Když bylo hotovo, ještě dodal: „Víte co, beru to sportovně. Aspoň budu mít nové světlo. A historku.“ —„Já taky,“ povzdechla jsem si.

Nastartovala jsem, pomalu, opatrně, rychlostí unavené želvy. On jel za mnou. Prý bych mohla ještě něco provést, když mám tak smolný den. A celou cestu do práce jsem si říkala, že některé dny prostě začnou špatně, aby se člověk mohl večer smát. A že příště si dám pozor. Nebo si aspoň vezmu lepší zimní boty. A víčko na kafe.

Ovšem to už teď hlídá Vojta, ten nabouraný řidič.