Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Kamily (63): Dvacet let jsem mu lhala
Flickr
Příběhy ze života

Příběh Kamily (63): Dvacet let jsem mu lhala

datum: 23. 3. 2019 0:05 autor: podle příběhu Kamily S. napsala Lada Sychrovská
Lhát se nemá. Pro manželský soulad a šťastnou rodinu je někdy nutné skutečnost trochu „obejít“. Je přece lež a „lež“. Zaručí-li klidné a spokojené soužití, pak má snad nárok i na omluvu.  

Stačil jeden jediný krok a andělské tóny varhan mě hladily po duši lépe než jakékoliv bylinky či prášky na uklidnění. V malostranském ruchu, kde vrzaly a cinkaly tramvaje, stejně jako před mnoha lety (kdy se tu s Jiřinou Bohdalovou točila Dáma na kolejích), se v malé zastrčené uličce skrývá oáza klidu – kostel sv. Tomáše.

Přivřela jsem oči, vnímala tu jedinečnou atmosféru a nabírala ztracenou životní rovnováhu.

Varhany ztichly. Rozhlížela jsem se kolem a uprostřed poloprázdných lavic seděl nápadně hezký mladík. „Co tu asi dělá?“ blesklo mi hlavou. Tiše jakoby duchem nepřítomen, rozjímal. Nemohla jsem od něj odtrnout oči. Zvědavost, či bůhví co (v tom prostředí se to přesně hodilo) mě k němu přitahovalo. Vycítil můj pohled a najednou stál nedle mě. „Líbí se ti tu?“ zašeptal. „Hmm,“ přikývla jsem. Prošli jsme hlavní lodí a on mi polohlasně vyprávěl o zdejším jedinečném propojení gotiky, renesance a baroka. O architektu Dientzenhoferovi, o Rubensových replikách na oltáři, obrazech Karla Škréty a já byla doslova unešená. Když jsme spolu vyšli ven, plaše se usmál a řekl: „Malíř Škréta se tu dokonce před třemi sty lety oženil.“

Nevím, jestli znáte ten nepopsatelný pocit, o němž jsem myslela, že neexistuje. Vidíte někoho poprvé, a připadá vám, jako byste ho znali celý život. Přesně to se mi s Hynkem stalo.

Zajímala ho historie a umění a já zrovna dodělávala peďák (obor dějepis/čeština) – prostě souznění.

Jablko sváru

„Jsem katolík,“ připomněl mi ještě před svatbou Hynek. „Mně pokřtili u babičky na Moravě,“ přizvukovala jsem mu. Ovšem to, že se naši záhy po mém narození přestěhovali sem do Prahy na Malou Stranu, a tady jsme víru nijak zvlášť nepěstovali, jsem nerozváděla. Pár krátkých „známostí“ jsem už před Hynkem měla, ale s nikým jsem si nerozuměla tak dokonale jako s ním. Nebylo na co čekat, vzali jsme se. Obřad v kostele byl přímo pohádkový. Ne jako obyčejné ANO a ANO stvrzené podpisem na místním úřadě. Tady to bylo něco nadpozemského, stvrzeno vyšší mocí a nadosmrti.

Otěhotněla jsem snad hned napoprvé… (Před svatbou jsme si – přiznávám, spíš Hynek – milování nedovolili.) Po devíti měsících přišel na svět (seznámili jsme se u sv. Tomáše), jak jinak než Tomášek. Malý dokonalý zázrak, z něhož jsme byli všichni vedle. Kojila jsem ho devět měsíců a… bříško mi rostlo podruhé. „Mezi dětmi bude jen něco přes málo rok,“ říkala jsem si, „a já sfouknu mateřskou jedním vrzem. Pak nastoupím do školy učit.“ „Přál by sis druhého kluka nebo holku?“ dorážela jsem na manžela. „To je v rukách…,“ ukazoval kamsi vzhůru. „Božích?“ vykulila jsem na něj oči, „Myslím, že v to máš ‚prsty‘ spíš ty než ON.“ „Kamilo, o tom se nežertuje,“ výchovně se na mě zamračil. Ta jeho víra mi začínala přerůstat přes hlavu. Byl chytrý, hodný, spolehlivý, ale přiznávám, každou neděli se mi do kostela s břichem jako buben a kňourajícím Tomáškem v náručí moc nechtělo.

Tři děti a dost!

Narodil se nám Jiříček. Se dvěma mrňaty čas přímo letěl. Po šesti nedělích se ke mně Hynek láskyplně přivinul. „Lásko, nechám si předepsat prášky, a pak… pak zase můžeme,“ políbila jsem ho na nos. „Antikoncepci,“ posadil se napruženě, „víš, že do toho člověk zasahovat nemá.“ Pohádali jsme se. „Budeme se vyhýbat plodným dnům. Důvěřuj mi,“ rozhodl. Důvěřovala jsem a… z porodnice jsme si přivezli Kačenku. „Je mi sedmadvacet, děti miluju, ale tři snad stačí!“ rozhodla jsem se. Po Kačence jsem měla z každé společné noci hrůzu už předem, potom zkaženou náladu a obrovský stres před menstruací, jestli mi vůbec přijde. Poklidné kouzlo v kostele mě najednou spíš provokovalo.

„Co mám dělat?“ ptala jsem se sebe i té posvátné atmosféry kolem. Téměř ve všem jsme si s Hynkem jinak rozuměli, tak jsem ten ‚kousíček‘ našeho sváru vzala do svých rukou. Gynekolog mi předepsal antikoncepci a já jsem ji tajně uzobávala až do přechodu.

Strach z milování zmizel, manželství mám dodnes krásné. Ta malá lež mě na dlouhé roky uklidnila a v Hynkovi utužila vědomí, že je ‚šikovný‘ a já mu důvěřuju.


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Zdeňky (59): Dcera se za nás stydí

Příběh Zdeňky (59): Dcera se za nás stydí

Autor: podle příběhu Zdeňky J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 7. 2019 0:07
Příběh Táni (54): Škatulata hejbejte se aneb Prohozené manželství

Příběh Táni (54): Škatulata hejbejte se aneb Prohozené manželství

Autor: podle příběhu Táni K. napsala Lada Sychrovská, Datum: 20. 7. 2019 0:03
Příběh Mileny a Heleny (dvojčat narozených v roce 1893): Svatba? Jen obě najednou!

Příběh Mileny a Heleny (dvojčat narozených v roce 1893): Svatba? Jen obě najednou!

Autor: Podle příběhu Mileny a Heleny napsala Lada Sychrovská, Datum: 14. 7. 2019 0:07
Příběh Libuše (65): Dcera žije v registrovaném partnerství se ženou

Příběh Libuše (65): Dcera žije v registrovaném partnerství se ženou

Autor: podle příběhu Libuše H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 13. 7. 2019 0:05