Čas jen pro mě

Nepovedený skok z okna

Jako typicky pražské dítě jsem žádné velikonoční tradice moc neznala. U nás doma se maximálně upekl beránek. Proto jsem nadšeně kývla, když mě kamarádka Hanka pozvala k ní domů do malé moravské vísky.

Sobota a neděle utekly jako voda. V pondělí ráno mě probudil křik a výskání. „To jsou kluci na mrskačku,“ smála se Hanka. Rozespale jsem se posadila na posteli. „Pojď, utečeme jim oknem,“ pobídla mě. Poslechla jsem, vylezla na okenní parapet a skočila. Pak už jsem ucítila strašnou bolest, vykřikla jsem a před očima se mi zatmělo.

„Kamilko, Kami… jsi v pořádku?“ zděšeně volala Hanka, která stála vedle. „Ta noha,“ vzlykla jsem, „ta noha strašně bolí!“ Mladíci s hodovačkami spletenými z vrbových proutků zaraženě stáli nad námi. – „Asi to bude chtít doktora,“ pronesla Hanka. „Co když je to zlomené… Ale musím sehnat, kdo tě odveze na pohotovost,“ poznamenala. „To víš, tady se od rána pije.“

Ošetřoval nohu kobyle!

„Já jsem si ještě nic nedal,“ ozval se jeden z mladých mužů. „Odvezu vás.“ – Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, jak vypadám. Na sobě jsem totiž měla pruhované pyžamo, které mi půjčila Hančina máma. – „Musím se převléknout,“ pípla jsem a pokusila se vstát. „Auuu,“ vykřikla jsem. – „Nehýbejte se,“ převzal iniciativu ten kluk. – „Ale já… přece nemůžu jet takhle…“ – „Tam už toho viděli,“ utnul mě. „Nejdřív vám to zpevním. Takhle jsme minulý týden museli zpevnit nohu mladé kobylce. Přežila,“ s pýchou dodal.

„Honza letos končí veterinu,“ zašeptla mi do ucha Hanka, když viděla můj vyděšený výraz. „Chodí na praxi k veterináři, který se stará o koně v hřebčíně.“

Honza mi dal nohu do dlahy. „Je to asi zlomený kotník, zřejmě jste spadla na tenhle ostrý kámen,“ ukázal na zem. Pak mě vzal v tom pruhovaném pyžamu do náručí a odvezl na chirurgii. „Dobře ošetřené,“ uznale řekl starší lékař. „Vy jste z oboru, mladý muži?“ obrátil se na Honzu. – „Skoro. Za rok snad budu veterinář,“ skromně poznamenal.

„Měla jste štěstí, slečno,“ řekl mi, když prohlížel rentgenový snímek. „Naštěstí to není tříštivá zlomenina. Dáme to do sádry.“

Vykoledoval si mě

„Na cestu vlakem to asi nebude,“ řekl Honza cestou z nemocnice. „Víte, co? Já vás do té Prahy odvezu!“ – „Ale, vždyť je to přes tři sta kilometrů. Než se vrátíte domů, bude noc.“ – „Nevadí. Vyspím se cestou zpátky někde na odpočívadle.“

U Hanky jsem se konečně převlékla z pruhovaného pyžama a trochu se upravila. „Pojedeš s námi taky, Hani?“ – „Myslím si, že bude lepší, když s Honzou pojedeš sama,“ mrkla na mě. „Já jedu až večer vlakem.“

„Moc vám to sluší, ani bych vás nepoznal,“ uznale poznamenal, když jsem se dobelhala k autu. „Ale to pyžamo vám slušelo taky,“ rozesmál se.

Cesta do Prahy uběhla překvapivě rychle. Celou jsme ji totiž propovídali. „Nevykládej si to nějak jinak,“ řekla jsem mu, když jsme zastavili před domem, kde jsem si pronajímala malé jedna plus jedna. „Je už hodně hodin. Mohl bys přespat u mě v obýváku na pohovce.“

Pak jezdil každý víkend – prý zkontrolovat, jak se ta noha hojí. Po několika týdnech se z pohovky přemístil do ložnice. A já jsem se zase z Prahy přestěhovala na Moravu.

Každé Velikonoce Honza vypráví našim dětem, jak si místo pomlázky vykoledoval maminku v pruhovaném pyžamu.