Čas jen pro mě

S dědou byla půl století

Když babička Jaruška loni zemřela, bylo jí šestaosmdesát. Odešla tiše, stejně jako celý život žila. Nebyla ženou velkých gest ani dlouhých řečí o citech. Když jsme se jí ptali, jak se s dědou Václavem seznámili, mávla rukou.

„Ale prosím tě. Na tancovačce. On mě vyzval a pak už se mě nezbavil.“ Děda se tomu vždycky smál.

Byli spolu skoro půl století. Měli dvě děti, moji mámu a její sestru, postavili si život, který zvenčí vypadal docela obyčejně. Nedělní obědy, chata, zavařeniny ve sklepě, dědovo věčné opravování všeho možného a babiččiny muškáty za oknem. Děda zemřel před několika lety a babička od té doby žila sama.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Ireny (62): Letní láska na chmelu

Překvapení ve skříni

Po její smrti jsme začali vyklízet byt. Ve skříni byly ručníky, které „se šetřily“, tři nepoužité sady povlečení a krabice od bot převázaná vybledlou modrou stuhou. Myslela jsem, že v ní budou staré fotografie.

Byly tam dopisy. Desítky dopisů, pečlivě poskládaných a svázaných provázkem. Některé obálky už byly zažloutlé a známky se skoro odlepovaly.

Na první stálo: Slečně Jaroslavě… A odesílatel? Mirek.

Začala jsem číst.

Babička a její láska

Babičce bylo sedmnáct. Psal se rok 1957 a Mirek byl voják základní služby, který se s ní seznámil během několika týdnů, kdy pobýval nedaleko jejího města. Z dopisů jsem pochopila, že se potkali na zábavě. On ji doprovodil domů a potom se vídali pokaždé, když mohl.

„Jaruško, pořád vidím, jak jsi stála pod tou lampou v modrých šatech,“ napsal v jednom z prvních dopisů.

Najednou jsem babičku neviděla jako starou paní v zástěře, ale jako sedmnáctiletou holku. S natupírovanými vlasy, v šatech se širokou sukní, jak běží k poštovní schránce a doufá, že tam bude obálka s jeho rukopisem.

Mirek pocházel z druhého konce republiky. Telefon doma neměl skoro nikdo, o mobilech se nikomu ani nesnilo, a tak zbýval papír.

Zpočátku si psali několikrát týdně. „Až mě pustí domů, přijedu za tebou.“ – „Počkám na tebe.“ – „Nezapomeneš?“ – „Nikdy.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Marlen, Toníka a osudu, který se naplnil až po osmdesáti letech

Poslední dopis a životní láska

Jenže pak začaly být mezi dopisy delší mezery. Týden. Dva. Měsíc.

Mirek se vrátil domů. Babička měla práci, doma přísné rodiče a cestovat přes půl republiky za mladíkem nebylo něco, co by tehdy sedmnáctiletá dívka jednoduše oznámila u večeře.

Poslední Mirkův dopis byl krátký. Psal, že na ni myslí. Že možná jednou přijede. A že kdyby se už nikdy neviděli, bude rád, že ji poznal.

Další dopis už v krabici nebyl.

O několik let později se babička seznámila s Václavem. S mým dědou. Vzali se, narodily se jim dvě děti a zůstali spolu až do jeho smrti. Nemám důvod pochybovat, že ho babička milovala. Když děda onemocněl, starala se o něj s neuvěřitelnou něhou.

Jedna fotografie...

Jenže úplně na dně krabice jsem našla ještě něco. Malou černobílou fotografii. Mladý muž ve vojenské uniformě se na ní trochu nejistě usmíval. Na zadní straně bylo obyčejnou tužkou napsáno: Jarušce, aby nezapomněla. Mirek.

Seděla jsem na podlaze babiččina bytu a dlouho tu fotografii držela v ruce.

Osmdesát šest let života. Manželství, děti, vnoučata, práce, dovolené, Vánoce, nemoci, radosti i pohřby. A přesto se jedna fotografie sedmnáctileté lásky stěhovala s babičkou celým životem. Nikdy ji nevyhodila.

Máma o Mirkovi nevěděla. Ani teta. Nikdo.

„Myslíš, že ho pořád milovala?“ zeptala se mě máma.

Nevěděla jsem, co odpovědět.

Možná ano. Ale možná člověk nemusí celý život milovat někoho, aby na něj celý život nezapomněl.

Tip na knihu

Livia je Italka žijící v New Yorku, kde pracuje na volné noze jako překladatelka. Po několika nevydařených vztazích se seznámí s Arnem. Vše se zdá být ideální, až na jeden háček – jeho malou dceru Emmu. Jakmile ji Livii představí, jejich vztah už se nikdy netýká jen jich: holčička si svými potřebami a dramaty uzurpuje veškerý čas i prostor. Pro Livii, která nikdy necítila mateřské pudy, je velmi těžké chápat dětský svět; ať se snaží, jak chce, v jejím chování vidí jen naschvály. Navíc vůbec nesouhlasí s její (ne)výchovou. Protagonistku dovádí k šílenství nejen Emmina rozmazlenost, ale i Arnův vlažný postoj k dceřiným výstřelkům, jelikož ho kvůli tomu vidí v nepříznivém světle. Livia začíná partnerovu dceru chtě nechtě považovat za sokyni, s níž se musí v nerovném souboji poprat o Arnovu pozornost. (Vydává nakladatelství Odeon.)

Dopisy jsme si nechali

Babička měla Václava. Skutečného muže, se kterým prožila téměř padesát let. Mirek byl něco jiného. Byl jí sedmnáct. První čekání na dopis. První polibek. První člověk, kvůli kterému jí nejspíš bušilo srdce, když zaslechla kroky pošťáka na chodbě.

Dopisy jsme nevyhodili. Vrátila jsem je do krabice, převázala modrou stuhu a odnesla si ji domů.

Občas mě napadne, co se asi stalo s Mirkem. Jestli se také oženil. Jestli měl děti. Jestli někde na druhém konci republiky existovala podobná krabice a v ní fotografie mladé Jarušky. A hlavně jestli si na ni někdy, třeba jako starý pán, vzpomněl.

Protože ona na něj, jak se zdá, nezapomněla nikdy.