Čas jen pro mě

Povinný chmel

Tehdy byly podzimní brigády na chmelu povinností. Naložili nás do autobusu, odvezli několik hodin od domova a na dva týdny jsme se ocitli v úplně jiném světě. Pro nás, holky z malého města, to bylo dobrodružství. Poprvé bez rodičů, pod dohledem učitelů, ale přesto s pocitem svobody.

Bydleli jsme v jednoduchých ubikacích. Ráno budíček za tmy, snídaně a pak dlouhé hodiny mezi řádky chmele. Ruce bolely, záda také, ale nikomu to moc nevadilo. Večer jsme seděli u kytary, zpívali písničky a vyprávěli si o životě.

Právě tam jsem poprvé uviděla Karla.

Kluk z jiné školy

Nebyl z naší školy. Přijel z průmyslovky z jiného okresu. Vysoký, štíhlý kluk s tmavými vlasy a neustále rozcuchanou ofinou. Nejprve jsem si ho ani nevšimla. Jenže jednou při práci zakopl o koš s chmelem a celý jeho obsah vysypal přímo na mě.

„Ježiš, promiň! To jsem opravdu nechtěl,“ vyhrkl a začal mi pomáhat sbírat šištice zpátky do koše. — „Tak to máš štěstí, že jsem hodná,“ odpověděla jsem mu se smíchem. — „To ještě nevím. Třeba mi to budeš připomínat celý život.“

Tenkrát jsme se oba zasmáli. Netušili jsme, jak blízko pravdě vlastně byl.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh babičky Boženky (†88): Zpráva, která přišla pozdě

Letní láska

Od té chvíle jsme byli pořád spolu. Po práci jsme chodili na procházky kolem polí. Sedávali jsme na starém dřevěném mostku přes potok a povídali si o všem možném. O škole, o hudbě, o tom, kam bychom chtěli jednou cestovat.

„Já se jednou podívám k moři,“ prohlásil Karel. —„A já do Paříže,“ svěřila jsem se. — „Tak to se tam jednou sejdeme.“ — „To bychom museli mít hodně štěstí.“ — „Nebo se prostě držet spolu,“ usmál se.

Jednoho večera přinesl malý tranzistorák. Chytil rakouskou stanici a potichu jsme poslouchali písničky, které se běžně v rádiu nehrály. Seděli jsme vedle sebe, rameno na rameni, a mně připadalo, že nic krásnějšího neexistuje. Když mě poprvé vzal za ruku, srdce mi bušilo tak hlasitě, že jsem měla pocit, že ho musí slyšet všichni kolem.

„Zima?“ zeptal se. —„Ani ne.“ —„Tak proč se třeseš?“ — Jen jsem zčervenala a sklopila oči. On se zasmál a ruku nepustil.

První pusu jsme si dali poslední víkend brigády. Seděli jsme za ubytovnou, kde nebylo slyšet kytaru ani smích ostatních.

„Víš, moje chmelová princezno, že na tebe budu myslet, až odjedeme?“ řekl najednou. —„Já taky.“—„Tak mi slib, že mi napíšeš.“ —„Slibuju.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Věry (65): Láska jako z červené knihovny

Dlouhé dopisy a postupný konec

Na konci brigády přišlo loučení. Každý odjížděl domů na jiný konec republiky. Když autobus odjížděl, běžel ještě chvíli vedle něj a volal: „Nezapomeň napsat! Hned jak přijedeš domů!“ Já jen přikývla, protože jsem měla slzy v očích.

Následující dva roky jsme si psali dopisy. Dlouhé, několikastránkové. Čekala jsem na ně každý týden. Když pošťák vhodil obálku do schránky, utíkala jsem domů tak rychle, až mě maminka napomínala.

„Od koho zase máš ten dopis?“ usmívala se. — „Od kamaráda.“ —„Tak kamarádi si asi nepíšou čtyři stránky drobným písmem.“

Měla pravdu. Jen jsem si to tehdy ještě nechtěla přiznat.

Občas jsme se navštívili. Jenže dospívání přináší změny. Karel odešel na vojnu, já začala pracovat. Dopisů ubývalo a naše cesty se pomalu rozešly. Když jsem se později vdala a založila rodinu, myslela jsem si, že už se nikdy neuvidíme.

Tip na romantické čtení

Když Georgia souhlasí se schůzkou naslepo, moc toho neočekává. Jenže pak se objeví nebezpečně charismatický muž s odzbrojujícím úsměvem a neodolatelným sexy pohledem. Ti dva si hned od začátku padnou do noty a Georgia je příjemně překvapená. Nakonec se však ukáže, že tenhle týpek, s nímž žádné rande ve skutečnosti neměla, se jmenuje Max a že se k jejímu nachomýtl náhodou. Při odchodu nechá na stole lístky na hokejový zápas, kdyby to třeba s tím druhým nedopadlo nebo změnila názor. Georgia je ale zásadová a momentálně rozčarovaná. Maxe už nikdy vidět nepotřebuje. Nebo snad ano? (Vydalo nakladatelství Ikar.)

Setkání po mnoha letech

Život ale někdy píše zvláštní scénáře. No, napadlo by vás někdy, že se pár bývalým spolužákům z obou škol, které společně byly na chmelu, podaří zorganizovat setkání? To bylo před deseti lety. Původně se mi vůbec nechtělo. Nakonec mě přemluvila kamarádka.

A tam stál on. Trochu prošedivělý, s vráskami kolem očí, ale pořád měl stejný úsměv. Chvíli jsme na sebe jen koukali.

Pak řekl: „Tak co, chmelová princezno, pořád mi vyčítáš ten vysypaný koš?“ Rozesmála jsem se stejně jako před těmi mnoha lety. — „Víš, že ano?“ — „Tak to ti dlužím omluvu už skoro čtyřicet let.“ Celý večer jsme si povídali. Zjistili jsme, že oba máme za sebou rozvod a děti už dospělé. Jako by těch třicet let mezi námi najednou zmizelo.

Když jsme se loučili, zeptal se:

„Můžu ti zítra zavolat?“ —„Myslím, že tentokrát bys neměl čekat dalších třicet let.“

Podzim života podle dávných snů

Dnes spolu žijeme už osmým rokem.

Občas sedíme na zahradě, posloucháme staré písničky a vzpomínáme na chmelovou brigádu. Na bolavá záda, ranní mlhy nad poli, kytaru u ohně i první nesmělý polibek. Byli jsme spolu několikrát u moře a navštívili Paříž. Přesně tak, jak jsme si tehdy vysnili.

Nedávno se na mě Karel podíval a řekl:

„Víš, co je zvláštní? Že jsem tehdy na tom poli našel holku svého života a pak mi trvalo čtyřicet let, než jsem si to pořádně uvědomil.“ — A já mu odpověděla: „Hlavně že ses nakonec zorientoval.“

Možná to zní jako romantický film. Jenže je to skutečný život. A ten mě naučil jednu důležitou věc: některé letní lásky netrvají jen jedno léto. Někdy si jen dají dlouhou přestávku, aby se po letech mohly vrátit ještě silnější. A právě proto dodnes říkám, že moje nejkrásnější životní dobrodružství nezačalo na dovolené u moře, ale mezi řádky voňavého českého chmele.