
Příběh Jitky (39): Křivé nařčení s humorným koncem
Věčně někde zatoulané zuby a brýle to je evergreen staroušků. „Jituško, neviděla jsi někde moje…, no to…, čím koukám,“ poplácávala televizi moje babička. Podala jsem jí pouzdro s brýlemi. Obřadně si je posadila na nos a do čtvrt hodiny spokojeně chrupala před rozzářenou obrazovkou. Děda zase šibalsky ukrývá svoji malou zubní náhradu do hrnků v kuchyni. Párkrát už jsem je zalila čajem z konvice, naštěstí jsem tuhle specialitu ještě nikdy nenabídla návštěvě. Po pravdě zapomětliví nejsou jen babička s dědou, ale i můj táta, čerstvý šedesátník. Ten víc než je zdrávo hledá klíče a mobil.
Sousedčina prosba
„Bum!“ Před výtahem do mě vrazila duchem nepřítomná sousedka a kamarádka Lenka. „Ježíš, promiň,“ omlouvala se a pomáhala mi sbírat vysypaný nákup. Viděla jsem na ní, že se něco děje. „Ale, mohli jsme jet s dětmi na týden do Krkonoš a…,“ vzdychla. „A…?“ tahala jsem z ní. „Brácha si měl na tu dobu vzít k sobě babičku, a nemůže. Doma ji nechat samotnou nejde, a tak tu zůstaneme trčet i my.“ Večer jsem u ní zazvonila a nabídla jí: „Lenko, momentálně jsem doma, tak vám na ni dohlédnu.“ „Fakt! To bys udělala?“ vyskakovala radostí jako čertík na pružině a hned spustila, „no, víš, babi zvládá skoro všechno sama. Potřebuje jen dohlédnout na to, jestli si vzala prášky, vypnula plyn, zavřela vodu v koupelně a trochu si popovídat.“
Paní Boženka
Odjeli. Zarachotila jsem klíčem, vešla k nim do bytu a tam už na mě čekala natěšená paní Boženka. Sama mi uvařila kafe, vytáhla černobílé fotky a vyprávěla mi o lidech, o nichž jsem neměla ani ánung. „Tady jsem se vdávala. Tyhle šaty mi šila krejčová až ze Zbraslavi.“ „Hmm, babi a co jste jedla dnes k obědu?“ Snažila jsem zavést řeč na současnost. „Oběd? A dneska?“ udiveně kroutila hlavou a zase se ponořila do vzpomínek o svém mládí. „Víte, Jituško,“ rozhlížela se najednou nenápadně kolem, „že mi z pokoje mizí věci?“ šeptala.
Den na to mi popisovala červený motoráček, kterým jezdívala do školy. Ale jestli snídala, nebo se myla, to netušila. „A jé je, tady pomalu klepe na dveře stařecké zapomnětlivosti pan Alzheimer. O tom ses nezmínila, kamarádko!“ V duchu jsem Lenku trochu proklínala. Za těch pár dní jsem se s Boženkou víc sblížila. Mastily jsme spolu pexeso, počítaly skoky při ‚Člověče nezlob se‘ a zabíjely tím dvě mouchy jednou ranou – uběhl nám čas a trénovaly jsme krátkodobou paměť. Sem tam jen tak mimochodem prohodila, co všechno zase postrádala.
„Uff,“ oddychla jsem si, „že mám po ‚službě‘“, když se sousedi vrátili domů. „Crrr,“ opírala se mi o zvonek Lenka. Myslela jsem, že mi jde poděkovat, ale za dveřmi stála brunátná kamarádka. „Šlohla jsi babičce třicet tisíc!“ uhodila na mě. Rozesmála jsem se. „Ale…,“ nepustila mě ke slovu, „nikdo jiný k nám nechodil.“ „Znáš babičku,“ snažila jsem se ji uklidnit, „hledali jste se všude?“ „Tohle není legrace. Šetřila si na pohřeb a ty, ty…“ šlehala po mě blesky, „to sis pěkně vydělala, viď!“ Pohádaly jsme se, až se zvědavě otevíraly dveře ostatních nájemníků.
„Babi Boženku, odvezla sanitka. Složila se z toho,“ svěřovala se nalomeným hlasem sousedům Lenka. Hájila jsem se horem dolem, ale zbytečně. Během hospitalizace, „chudince“ babičce vymalovali v pokoji, vysmejčili skříně… Po bankovkách se doslova slehla zem. Já jsem chodila po domě s vypáleným cejchem zlodějky na čele.
Za dva týdny zase: „Crrr.“ Kukátkem jsem viděla Lenku. „Ty, Jitko, ehm…, vyndávala jsem z mrazáku kuře a…, no trůnilo si na obálce s těmi babiččinými zmraženými třiceti tisíci. Babi je trochu,“ sáhla si na hlavu, „promiň.“ V té chvíli jsme bulily obě.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Další články z rubriky

Příběh Martina: Závislost se neptá, mně vzala všechno, až na šanci začít znovu
Autor: podle příběhu Martina A. připravila Alžběta Morávková, Datum: 9. 6. 2025 0:05Martin v sobě cítil prázdno, které se snažil zaplnit hazardními hrami. Nikdy by ho ale nenapadlo,…

Příběh Karly (45): Sestřička a doktor
Autor: podle příběhu Karly A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 1. 6. 2025 0:05Znáte ta banální klišé o sestřičkách a doktorech? Mně takový vztah přinesl velké zklamání. A…

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit
Autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 5. 2025 0:05Rodinné prokletí? Jak tomu jinak říkat? Já jsem svého otce nepoznala, otčím se nechal živit od mámy…

Příběh Ivany (55): Můj syn spáchal sebevraždu
Autor: podle příběhu Ivany Č. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 5. 2025 0:05Byli jsme taková úplně normální obyčejná rodina. Máma, táta, syn a dcera. Aspoň mi to tak vždycky…

Příběh Evy (52): Kamarádka mě okradla
Autor: podle příběhu Evy L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 5. 2025 0:05Kamarádky člověk tak nějak „sbírá“ v průběhu života. Lenu jsem potkala zhruba před deseti lety.…

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže
Autor: podle příběhu Martiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 5. 2025 0:05Neuvědomila jsem si, že někteří lidé nechtějí slyšet pravdu. Přišla jsem tak o nejlepší kamarádku.…

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?
Autor: podle příběhu Ludmily Ž. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 5. 2025 0:05„Liduško, neprohlížej pořád ty fotky, jen se zbytečně trápíš,“ říká mi tiše můj muž a já vidím…

Příběh Dáši (41): Zbabělý kamarád nechtěl, abych se vdala
Autor: podle příběhu Dagmar F. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 5. 2025 0:05S Robertem se známe odjakživa. Naše mámy s námi trávily čas na stejném pískovišti a my s Robertem…