Příběh Jany (39): Volal mě hlas mého pradědečka?

Probudilo mě bouchání

Na začátku června před rokem jsme vyrazili se třetí třídou na týdenní školu v přírodě. Ubytovaní jsme byli ve staré horské chatě na samotě. Stála stranou od ostatních budov, obklopená hustým lesem. Místo působilo malebně, ale zároveň trochu smutně. Jako by tam čas běžel jinak.

První dva dny probíhaly bez problémů. Děti byly nadšené, počasí nám přálo a večer jsme pořádali hry a soutěže. Všechno se změnilo třetí noc.

Probudilo mě hlasité bouchání. Seděla jsem na posteli a několik vteřin se snažila zorientovat. Zvuk přicházel jakoby z chodby. Bum. Bum. Bum. Podívala jsem se na hodiny. Bylo něco po druhé ráno.Vyšla jsem ze svého pokoje a opatrně prošla chodbou. Nikde nikdo. Jen ticho.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Františky (39): Máma mě pořád hlídá

Kvílení a nářek

Druhý den jsem se na snídani zeptala kolegyně Lenky, která spala ve vedlejším pokoji. „Tys nic neslyšela?“ – Podívala se na mě překvapeně. „Co bych měla slyšet? Spala jsem jako zabitá.“ Přikývla jsem a dál to neřešila.

Jenže další noc se ozvalo něco mnohem horšího. Tentokrát mě probudilo kvílení. Nebyl to vítr. Nebyl to ani zvuk nějakého zvířete. Připomínalo to lidský nářek. Táhlý, bolestný a zoufalý.

Seděla jsem ve tmě a měla husí kůži po celém těle. Zvuk trval několik minut a pak náhle utichl. Ráno jsem se znovu ptala ostatních učitelek. Nikdo nic neslyšel. Děti také ne.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Lenky (48): Věštba tajemné ženy

Jsem snad blázen?

Začala jsem pochybovat sama o sobě. Byla jsem unavená? Zdálo se mi to? Jenže během dalších nocí se situace opakovala. Jednou bouchání, podruhé kroky na chodbě, jindy zase vzdálené sténání.

Pokaždé jsem byla vzhůru jen já.

Jednou jsem se dokonce odvážila vyjít ven před chatu. Měsíc osvětloval les a všude panovalo naprosté ticho. Pak jsem zaslechla mužský hlas. Ne slova. Jen jakési zamumlání. Přicházelo odněkud z lesa.

V tu chvíli jsem dostala takový strach, že jsem se rozběhla zpátky dovnitř. Po zbytek pobytu jsem téměř nespala.

Vyprávěla jsem to mamince

Když jsme se vrátili domů, byla jsem ráda, že je všechno za mnou. Snažila jsem se na celou záležitost zapomenout.

Asi o týden později jsem navštívila svou maminku. Při kávě jsem jí vyprávěla o podivných zvucích na chatě. Bylo to zvláštní,“ řekla jsem. „Nikdo jiný nic neslyšel. Jen já.“

Maminka najednou zpozorněla. „Kde přesně ta chata byla?“ Řekla jsem jí název obce. A ona zbledla. „To snad není možné.“

„Co se děje?“ – Chvíli mlčela. „Víš, že odtamtud pocházel tvůj pradědeček?“ Zůstala jsem na ni zírat. O pradědečkovi jsme doma téměř nemluvili.

Tip na knihu

Okouzlující kniha propojených příběhů připomínajících bajky představuje čtenáři cukráře Kogecua, který je napůl člověk, napůl lišák. Jeho kouzelné sladkosti wagaši z cukrárny v Noční uličce mění životy zákazníků k lepšímu. S Kogecuem se setkává řada postav z různých společenských vrstev a on sám během těchto milých střetnutí získává důležité životní zkušenosti a odhaluje svou vlastní minulost. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Rodinný příběh, který jsem neznala

Maminka mi pak vyprávěla rodinný příběh, který jsem nikdy neslyšela.

Můj pradědeček prý žil na Šumavě. Zamiloval se do mladé ženy, která otěhotněla. Když se měla narodit jejich dcera – moje babička – odešel. Nikdy se nevrátil.

Prababička zůstala sama a celý život vychovávala dítě bez jeho pomoci. „Babička byla vlastně nemanželská,“ vysvětlovala maminka tiše. „A pradědeček se o ni nikdy nezajímal.“ – „Co se s ním stalo?“ – „To nikdo přesně neví. Po válce se po něm slehla zem.“

Seděla jsem jako opařená. Náhle mi začaly docházet souvislosti.

To nemohla být náhoda!

Právě v místě, odkud pocházel muž, který opustil svou rodinu, jsem jako jediná slyšela podivné zvuky. Samozřejmě jsem si říkala, že je to jen náhoda. Ale v duchu mě napadla otázka, které jsem se nedokázala zbavit.

Co když hledal odpuštění? Co když jeho duše stále nenachází klid?

O několik měsíců později jsem si nechala od maminky ukázat staré fotografie. Na jedné z nich byl i pradědeček. Když jsem se zadívala do jeho tváře, projel mnou zvláštní pocit. Ten muž mi byl až nápadně podobný!

Odpuštění

Večer jsem fotografii položila na stůl a v duchu pronesla pár slov. Ne modlitbu.

Spíš obyčejný lidský vzkaz. Řekla jsem mu, že jeho dcera měla navzdory všemu dobrý život. Že nezůstala sama. Že rod pokračoval dál. A že mu odpouštím.

Možná to byla jen hra mé fantazie. Možná únava a síla rodinného příběhu.

Jenže od té doby se mi už nikdy nezdál žádný sen o opuštěné šumavské chatě. A někdy si říkám, jestli jsem tehdy v lese neslyšela něco, co ostatním zůstalo skryté. Někoho, kdo po dlouhých desetiletích hledal jedinou věc.

Klid.