Maminka odešla nečekaně
Maminka zemřela před deseti lety. Bylo to náhle. Ještě ráno mi telefonovala, jestli nepotřebuji něco koupit, že jede na velký nákup, a večer už ležela v nemocnici po mrtvici. Za dva dny byla pryč.
Dlouho jsem měla pocit, že se svět zastavil. Byla to ona, kdo mě vždycky uklidnil, kdo věděl, co říct, když jsem si nevěděla rady. A pak se začaly dít drobné věci. Takové zvláštní. Nenápadné.
Ale pokaždé, když se ohlédnu zpátky, mám pocit, že v tom byla ona.
Co by vás ještě mohlo zajímat
Příběh Pavly (39): Romantická bouře
Podivné věci
První zvláštní příhoda se stala, když bylo mojí dceři Toničce sotva rok. Byla neklidná, v noci pořád plakala. Přikládala jsem to zubům, rostla jí stolička.
V noci jsem ale měla sen. Stála jsem v kuchyni v našem starém bytě a maminka tam byla taky. Opírala se o stůl, jako to dělávala, když si chtěla popovídat. „Františko,“ řekla klidně, „Tonička má ouško. Zajeď s ní ráno k doktorce.“
Probudila jsem se s bušícím srdcem. Bylo půl páté ráno. „To je jen sen,“ řekla jsem nahlas do ticha bytu. Tonička ale plakala a měla horečku, tak jsem s ní ráno k doktorce šla.
Zánět středního ucha. Silný. Doktorka jen kroutila hlavou. „Ještě den dva a praskl by jí bubínek.“
Seděla jsem pak v autě před ordinací a měla zvláštní pocit. Jako by někdo stál vedle mě. „Díky, mami,“ zašeptala jsem.
Co by vás ještě mohlo zajímat
Příběh Lenky (48): Věštba tajemné ženy
Další nevysvětlitelné události
Podobné věci se začaly objevovat častěji. Když bylo Frantíkovi pět, jednou jsem chystala snídani a najednou mě přepadl zvláštní neklid. Úplně bez důvodu. Jako kdyby mi někdo do hlavy zašeptal: Podívej se na něj.
Frantík seděl u stolu a kreslil. Vypadal normálně, ale když jsem k němu přišla blíž, všimla jsem si, že je strašně horký. Teploměr ukázal skoro čtyřicet.
V nemocnici pak zjistili začínající zápal plic.
Doktor řekl větu, která mi dodnes zní v uších. „Přišli jste včas.“ Včas.
Mámin knoflík
Nejpodivnější věc se ale stala před dvěma lety. Bylo obyčejné pondělní ráno. Spěchali jsme. Já do práce, děti do školy a školky. Autobus nám měl jet za pár minut.
Už jsme stáli u dveří, když jsem sáhla po kabelce. A zarazila se. Na podlaze ležel starý knoflík. Malý, hnědý. Poznala jsem ho okamžitě.
Byl z kabátu mojí maminky. Kabátu, který jsem po její smrti schovala do krabice na půdě. Ten knoflík kdysi upadl a zůstal v kapse kabátu. Jenže ten kabát jsem neviděla roky.
„Mami, dělej!“ volal Frantík z chodby. Držela jsem ten knoflík v ruce a najednou mě přepadl úplně iracionální pocit. Nejezdi. „Děti, víte co?“ řekla jsem. „Dneska pojedeme autem.“ – „Ale autobus už jede!“ protestovala Tonička – „Nevadí. Aspoň si pustíme písničky.“
Nasedli jsme do auta a já na ten knoflík skoro zapomněla.
Až do odpoledne. Když jsem cestou z práce zapnula rádio. Moderátor právě říkal: „…dnes ráno došlo k dopravní nehodě městského autobusu na křižovatce u nádraží. Několik cestujících bylo zraněno…“
To byl ten autobus. Ten náš. Zastavila jsem auto u krajnice, protože se mi najednou rozklepaly ruce.
Tip na knihu
Pořád je tu s námi
Někdy večer sedím sama v kuchyni. Děti už spí. V takových chvílích si na maminku vzpomenu nejvíc. Na to, jak sedávala u stolu, míchala čaj a říkala: „Františko, hlavně se neboj. Vždycky to nějak dopadne.“ Občas se mi zdá, že v bytě zavoní její parfém. Nebo že se lehce pohne záclona, i když je okno zavřené.
Možná je to jen náhoda. Možná jen moje fantazie. Ale někdy, když děti spí a já zhasínám světlo, skoro mám pocit, že za mnou někdo tiše stojí. A já potichu řeknu: „Mami… já vím, že tu jsi.“
A zvláštní je, že v tu chvíli se vždycky cítím úplně klidná. Jako když mě kdysi objala.
