Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Jany (58): Jak nám má říkat partner mé dcery a otec jejich dítěte?
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Jany (58): Jak nám má říkat partner mé dcery a otec jejich dítěte?

datum: 1. 11. 2020 0:05 autor: podle příběhu Jany N. napsala Alžběta Morávková
Ještě před několika desítkami let se tchyním a tchánům vykalo a oslovovali se se „maminko“ a „tatínku“. S příchodem vnoučat se přecházelo na familiárnější „babičko“ a „dědečku“.

Tak tomu bylo i u nás. S Jirkou jsme vyrostli v takových tradičních rodinách. Když jsme začali přemýšlet po promoci o svatbě, přišel k nám Jirka na kafe s kytkou pro mámu, „něčím ostřejším“ pro tátu a požádal je o moji ruku.

Tradice se u nás ctí

Pak jsme seznámili oboje rodiče a společně se naplánovala svatba. Na ní Jirka přede všemi poděkoval mým rodičům za to, jak mě vychovali. Zdá se vám to směšné? Mně ne. A to musím zdůraznit, že jsme oba vysokoškoláci, stejně tak naši rodiče.

Tchyně a tchán pro nás byli maminka a tatínek a samozřejmě jsme jim vykali. Tak to bylo zvykem téměř všude. Tedy měli jsme pár kamarádů a kamarádek, kteří druhým rodičům tykali, ale i tak by si nikdy nedovolili oslovovat je křestním jménem.

Jediná dcera 

Naše Andrejka nám dělala jen radost! Druhé dítě se nám nepodařilo, ale protože jsme oba ze tří sourozenců, vždycky byla obklopena spoustou sestřenic a bratranců. Vystudovala ekonomii, rok strávila v USA a pak si našla dobré místo v mezinárodní farmaceutické firmě.

„Andy, roky ti běží, měla bys myslet na manželství a děti,“ často jsem jí říkala. „Kariéra není všechno.“ – „Ale mami, vy s tátou jste to měli jinak, já chci nejdřív trochu žít, někam se podívat, vybudovat si i profesní postavení. Děti určitě pak přijdou,“ pokaždé trochu rozčíleně odpovídala.

Budoucí zeť

Raději jsme do toho nemluvili. Pak zhruba před třemi lety, to už jí bylo skoro jednatřicet, volala, že na víkend přijede domů – a ne sama! Lukáš se nám na první pohled líbil. Pracoval jako programátor a zřejmě se mu dařilo. Na Andreu se pořád usmíval, držel ji pod stolem za ruku a oba vypadali zamilovaně!

„Dobře sis vybrala, je moc sympatický,“ pošeptala jsem jí v kuchyni, když mi pomáhala připravit kávu. „Chodíte spolu dlouho?“ – „Asi tři měsíce.“ – „A jak jste se seznámili?“ vyzvídala jsem. – „Přes takovou internetovou seznamku.“

Budu babička!

Než odjeli, tak nám oznámili, že si pronajali společný byt. „Trochu brzy,“ okomentoval to Jirka. – „Prosím tě, holce je jednatřicet!“ odsekla jsem. Oba jsme si ale mysleli, že se ti dva chtějí tak nějak nejdřív sžít, aby zjistili, jestli vztah bude fungovat.

Za tři týdny přijeli znova, byli takoví rozjaření. Lukáš položil na stůl drahou whisku. „To máme na přípitek,“ významně se podíval na Andreu. „Budeme mít s Andrejkou miminko!“

O svatbě nepřemýšlejí

Rychle jsem si spočítala, že když otěhotněla, znali se tak měsíc, možná dva. Jirka mlčel. „A jak si to jako představujete?“ zeptal se po chvíli. – „A co, tati?“ s údivem se zeptala Andrea. – „No, třeba svatbu. Asi byste si měli pospíšit.“

„Svatba možná někdy přijde, zatím jsme o tom nepřemýšleli, ale to teď přece není to nejdůležitější, pane Novák,“ usmál se Lukáš. „Andrejka musí být v pohodě.“

„Chápeš to?“ rozčiloval se Jirka po jejich odjezdu. „Oni čekají dítě a o svatbě nepřemýšlejí!“ – „Nebrumlej a raději si představ, že budeš konečně děda,“ odpověděla jsem a myšlenkami jsem byla u toho tvorečka.

Rodina ještě nejsme!

„Budeme teď vlastně rodina,“ začala jednou Andrea, když tam byla sama, „neměli byste tedy konečně Lukášovi nabídnout tykání?“ – „Dokud se nevezmete, rodina nejste,“ rázně zareagoval Jirka. „A já rodičům maminky vykám, ona mým taky, já žádné novoty zavádět nebudu.“

„Andrea má pravdu, Jirko,“ řekla jsem mu u večeře. „Je jiná doba, vždyť je to běžné.“ – „Možná někde je, ale u nás to tak nebude!“

Mami, neřeš to

Hrany neobrousila ani malá Emička. Navštěvujeme se, to ano, dneska už jsou jí dva roky a občas hlídáme. Jen vztahy s Lukášem jsou takové napjaté. Jak o něm máme mluvit, když to vlastně není zeť?

„Mami, co pořád řešíš, prostě je to můj přítel nebo partner, nazývej si to, jak chceš,“ odsekla mi nedávno Andrea. „Máme se rádi, žijeme spolu, máme krásnou holčičku a vzali jsme si spolu hypotéku na byt. A jestli máme papír od úřadů a stejné jméno, to je snad fuk.“

Je to tak dobře?

Rodiče Lukáše jsme viděli jednou, jsou to milí a přátelští lidé. Andrea si s nimi tyká a říká jim křestním jménem. My Lukášovi jménem říkáme, ale vykáme mu. A pro něj jsme paní a pan Novákovi. 

Já už bych asi dávno vyměkla a s Lukášem si potykala, podle mě by to snížilo to napětí. Jenže Jirka se zatvrdil. Chce, aby ho Lukáš požádal o ruku naší Andrejky. Po svatbě by si prý mohli tykat, ale oslovovat by ho musel „tati“.

Tak nevím, jestli je to tak dobře.


Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Marie (65): Stalker mi vzal dceru

Příběh Marie (65): Stalker mi vzal dceru

Autor: podle příběhu Marie A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 7. 2021 0:05

Kolem mé dcery upletl pavučinu a drží ji v ní. Vztah s dětmi vyměnila za psychopatického muže.

Příběh Petry (45): Život s autistickou dcerou

Příběh Petry (45): Život s autistickou dcerou

Autor: podle příběhu Petry J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 7. 2021 0:05

Příběh nemocné dvanáctileté Natálky je opravdu silný. Do dvou let působila jako zdravé dítě, avšak…

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže

Autor: podle příběhu Martiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 7. 2021 0:05

Neuvědomila jsem si, že někteří lidé nechtějí slyšet pravdu. Přišla jsem tak o nejlepší kamarádku.…

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

Autor: podle příběhu Jany V. napsala Jana Hradilová, Datum: 17. 7. 2021 0:05

Některá zvířata mají zvláštní dar. Umí předvídat. Taková varování bychom neměli brát na lehkou váhu…

Příběh Milady (49): Tchyně nemá ráda své vnučky

Příběh Milady (49): Tchyně nemá ráda své vnučky

Autor: podle příběhu Milady J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 7. 2021 0:05

Někdy mi připadalo, že žiju snad v 19. století. Copak se dá pochopit, že na první pohled normální a…

Příběh Věry (77): Vnučka se mi vrátila

Příběh Věry (77): Vnučka se mi vrátila

Autor: podle příběhu čtenářky Věry S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 10. 7. 2021 0:05

„Babi, babi, no tak se podívej, to je jsem já, Pavlína, a to je tvoje pravnučka!“ Pomalu otvírám…

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích

Příběh Ireny (48): Manžel je závislý na sociálních sítích

Autor: podle příběhu Ireny A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 7. 2021 0:05

Dobrý sluha, ale zlý pán. I tak se dá s nadsázkou mluvit o Facebooku a sociálních sítích obecně.…

Příběh Olgy (56): Bigamista

Příběh Olgy (56): Bigamista

Autor: podle příběhu Olgy J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 3. 7. 2021 0:05

Delší dobu jsem tušila, že se něco děje. Pak zapomněl zavřít mailovou schránku a bylo to jasné.…

Tip šéfredaktorky

Příběh Jany (33): Pes nám zachránil život!

17. 7. 2021 0:05 autor podle příběhu Jany V. napsala Jana Hradilová