
Příběh Jany (47): Sestra okrádá naše rodiče
S o pět let starší sestrou Hankou jsme vyrůstaly v krásném a harmonickém prostředí. Nikdy jsme nebyli nijak bohatá rodina, ale máma s tátou se nám snažili dopřát to, co měli ostatní. Všichni jsme vždycky drželi při sobě a pomáhali si.
I potom, co jsme obě vyletěly z domácího hnízda, začaly pracovat, provdaly se a měly své vlastní rodiny, stále jsme byly s Hankou v intenzivním kontaktu. Často jsme se potkávaly právě u rodičů.
Postupná ztráta soběstačnosti
Do loňského roku byli naši úplně soběstační a žádnou zvláštní pomoc nepotřebovali. Pak si táta v zimě ošklivě zlomil nohu v kotníku, dlouho rehabilitoval a přestal jezdit autem.
Na jednu stranu jsme si všichni oddechli – přece jen je mu přes osmdesát. Jenže nastaly problémy s nakupováním. Objednat si nákup domů, to jednak neuměli, jednak ani nechtěli. „Holky, nevnucujte mi novoty,“ bránila se máma. „Jsem zvyklá jednou za týden jet do města do supermarketu, vím, kde tam co mají, a v klidu si vyberu.“
Začaly jsme se s Hankou střídat a ve čtvrtek nebo v pátek odpoledne pokaždé jedna z nás vyrazila na nákupy s mámou.
Postarám se o ně!
Pak přišla první jarní covidová uzavírka a my jsem nechtěly, aby naši zbytečně někam chodili. Ta izolace se ale na nich podle mě podepsala. Překvapivě máma, která je o šest let mladší než táta a loni v červnu oslavila teprve šestasedmdesáté narozeniny, se uzavřela do sebe a všimly jsem si, že často zapomíná. Demence bohužel postupovala rychle. Zařídily jsme aspoň dovoz obědů a brzy pochopily, že bude třeba zajistit ošetřovatelku.
V době, kdy jsme to chtěly řešit, přišla Hanka o práci. „Budu se o naše starat,“ navrhla. Vlastně v okamžiku, kdy mi to oznámila, měla všechno zařízené – tedy i příspěvek ze sociálky. Trochu mě zarazilo, že mi dopředu nic neřekla, ale nechala jsem to být. Nakonec naši určitě budou rádi, že k nim nechodí nikdo cizí.
Co to slyším?!
Hanka tam jezdila každé dopoledne, pomohla se vším, co bylo třeba, a po obědě odjela domů. O víkendech se u našich střídaly mé dcery a já. Zdálo se, že všechno funguje. Když jsem jednou odpoledne upekla štrúdl, který má táta moc rád, kus jsem zabalila a rozjela se za rodiči.
„Tati, za nákup si beru 320 korun,“ slyšela jsem Hanku, když jsem si odemkla a vešla do předsíně. „A ještě za benzín za tenhle týden, tentokrát jsem tě vezla dvakrát k doktorovi, mámu na odběr krve, takže patnáct set…“
To snad není pravda! Má to čtyři kilometry tam a čtyři zpátky, zdravotní středisko je ve vedlejší ulici! Vždyť za péči o ně bere peníze. Chápu, že to není zase tak moc, ale účtovat jim benzín!
„Hanko, to snad nemyslíš vážně,“ vtrhla jsem rázně do obýváku. „Ty se nestydíš brát si peníze za benzín?! A i kdyby, vždyť tolik ani neprojedeš?“ – „Počítám si to stejně, jako kdybych si vypisovala v nějaké firmě cesťák,“ vyštěkla. „Tak si to zkus dělat sama, když jsi tak chytrá,“ rozkřičela se.
Máma s tátou ztichli a se smutkem v očích se dívali, jak se jejich dcery hádají. Položila jsem mlčky štrúdl na stůl a odešla.
Prodává jejich věci
Když jsem se za rodiči zastavila o týden později, všimla jsem si, že ve skleněné vitrínce chybí souprava sklenic Moser. Naši je kdysi dostali jako svatební dar a používali je jen „svátečně“.
„Hanička říkala, že se hodí jejich Terezce,“ všiml si táta mého pohledu. „Pro nás už to nemá cenu, máma už zapomněla, že tu sklenice stály,“ tiše řekl. – „Ale to je v pořádku, tati,“ usmála jsem se. „Proč byste nedali dceři a vnučce něco, co se jim líbí.“
Přesto mi vrtal v hlavě červíček a večer jsem začala hledat na internetu. Našla jsem je hned na druhém on-line bazaru. Hanka je nabízela za šest tisíc.
Druhý den jsem jí zavolala. Nezapírala. „Co mě šmíruješ? Co je ti do toho?“ křičela. „Nedovedeš si přestavit, jak je náročné se o ně starat!“ – „Tak si najdi normální práci a budeme platit z těch sociálních dávek, které na naše bereš, ošetřovatelku,“ navrhla jsem. Ukončila hovor. Od té doby spolu nemluvíme.
K rodičům chodím tak, abychom se nepotkaly. Je mi to líto. Chápu, že starat se o staré rodiče je nevděčná a náročná práce. Ale okrádat je?
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Zdeny (59): Tragédie, která rozbila naše životy
Autor: podle příběhu Zdeny Š. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 6. 2022 0:05„Sedím v křesle a prohlížím si staré album,“ začíná svůj dopis do redakce naše čtenářka Zdena. „Na…

Příběh Petry (52): Mám ho vzít zpátky?
Autor: podle příběhu Petry B. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 6. 2022 0:05Staré přísloví říká, že nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Je to pravda, nebo jen okřídlený…

Příběh Katky (48): Domácí násilí zůstalo dlouho skryté
Autor: podle příběhu Kateřiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 6. 2022 0:05Domácí násilí má většina z nás stále spojené s „problematickými“ lidmi. Nechceme si přiznat, že k…

Příběh Petra (56): Nebát se navštívit lékaře. To je má rada pro všechny, kteří mají problémy s dýcháním
Autor: podle příběhu Petra J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 12. 6. 2022 0:05V době, kdy stále kolísají počty nakažených virem COVID-19, můžeme problémy s dýcháním snadno…

Příběh Jolany (43): Nevím, kdo je otec mého dítěte
Autor: podle příběhu Jolany L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 11. 6. 2022 0:05Většina dívek si představuje, jak potká toho pravého prince na bílém koni. Lásku korunuje krásná…

Příběh Hanky: (52) Poklad na cizí zahradě
Autor: podle příběhu Hany W. napsala Alžběta Morávková, Datum: 29. 5. 2022 0:05Měla babička pravdu o zakopaných špercích na zahradě pod hruškou? Nebo šlo jen o výmysl popletené…

Příběh Jaroslavy (73): Z banální virózy se vyklubala zákeřná nemoc
Autor: podle příběhu Jaroslavy M. napsala Alžběta Morávková, Datum: 28. 5. 2022 0:05Chronická obstrukční plicní nemoc (CHOPN) je onemocnění, které ovlivňuje život pacienta na…

Příběh Ireny (43): Život s gamblerem
Autor: podle příběhu Ireny P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 5. 2022 8:00Padnout až na dno a pak se odrazit je těžké. Nejhorší však je stáhnout s sebou ty nejbližší, kteří…
Komentáře