Čas jen pro mě

„Až mě andělé zavolají k sobě, nechci mít na pohřbu šumaře…,“ sálem se rozléhal hlas Petra Spáleného a za manželovou rakví se pomalu zatahovaly velké kovové dveře. Polykala jsem slzy. Prožili jsme spolu (když nám bylo hezky) nebo vedle sebe (když bylo v manželství trochu zataženo) koneckonců krásných pětatřicet let. Karel byl o devatenáct let starší než já. Už od svatby jsem věděla, že tohle jednou přijde.

Kamarádčina rada k devětapadesátinám

Své devětapadesáté narozeniny jsem oslavila s kamarádkou Helou. Ta je z úplně jiného těsta než já. Jejím mottem je věta: „Na trápení je život moc krátký.“ Jakmile jí v partnerství něco nesedělo, rozvedla se. Vdaná je potřetí. „Ivuš, s každým dalším partnerstvím prožíváš to okouzlení znova. Vyvaruješ se předchozích chyb, přehnaných nároků a hlavně – zase máš pro co žít. Poohlédneme se po někom?“ provokovala mě. „Helo, kdyby mi bylo čtyřicet, ale teď…? Babička Boženy Němcový…“ – „Kuš, ty sečtělá!“ skočila mi do výmluv. Měly jsme otevřené červené víno, a to nejspíš odbouralo moje zábrany, protože Hela na mém notebooku vyťukávala adresu seznamky.

Okouzlující a galantní pan Milan

Měla jsem možná víc štěstí než rozumu, hned napoprvé jsem objevila tři muže, kteří mě zaujali. Dva z nich „odpadli“ už při prvních vzájemných e-mailech a zůstal ON – pan Milan. Dvaašedesátiletý inženýr, vdovec s duší romantika. Ke každodenním podvečerním e-mailům přibyly esemesky: „Dobré jitro, Ivuško, při vzpomínce na tebe bude dnešek hned krásnější.“ Večer pak: „Dobrou noc a sladké sny, třeba i o mně, o nás…“ Vědět, že je někde někdo, kdo na vás myslí, je pocit k nezaplacení.

První setkání bylo až na malé mouchy příjemné. Přijel za mnou na neděli a v cukrárně volal na obsluhu: „Mně malé presso, dámě latté macchiatto a koňakovou špičku.“ Udiveně jsem na něj pohlédla. „Já bych raději cappuccino,“ špitla jsem, „a šunkový chlebíček.“ Trhl sebou a rychle objednávku změnil. „Omlouvám se, je to zvyk. Měl bych se ho zbavit. Drahuška, moje žena, pila vždycky jen latté macchiatto, ale to už je pryč, teď jsi tady ty.“ – „Chápu,“ přikývla jsem. „Víš, Drahuška byla moje první… byli jsme jako jedno tělo a jedna duše.“ Zakousla jsem se do chlebíčku, na špičku nosu se mi nalepila trocha majolky a Milan mi ji láskyplně otřel kapesníkem. „Úplně jako Drahuška,“ vydechl s obdivem. Zaskočilo mi v krku.

Podruhé jsem za ním přijela do Prahy. Byl pátek večer, jeho žižkovským bytem se linula vůně pečeného kuřete a on byl milý, pozorný… Připadala jsem si jako v romantickém snu – tichá hudba, jemné hlazení a něžné milování. Něco tak úžasného jsem neprožila roky. Usínala jsem s pocitem uspokojení, lásky a štěstí. „Díky tobě, Helo,“ usmála jsem se před usnutím.

Musím tě „někomu“ představit

Probudila jsem se prosluněného rána, Milan vcházel do ložnice s podnosem se snídaní. „Čaj s mlékem snídávala…,“ dala jsem mu prst na pusu: „Mlč.“ Hledala jsem šaty. „Pověsil jsem ti je,“ otevřel skříň a visely tam nejen ty moje, ale i nebožčiny. „Nedokázal jsem se jich zbavit,“ dotýkal se jich jako svátosti, „a třeba teď…?“ Podíval se na mě. Snad si nemyslí, že bych je nosila? Zamrazilo mě.

„Ukážu ti Prahu a moje zamilovaná místa,“ volal z předsíně. Ty praštěné myšlenky jsem hodila za hlavu a těšila se snad na Vyšehrad nebo na Petřín?

Prahu moc neznám, a tak jsem v tramvaji vyzvídala, kam máme namířeno. „Nech se překvapit,“ usmíval se šťastně a políbil mě na tvář. Naproti zastávce, kde jsme vystupovali, byla velká brána a na ní stálo Olšanské hřbitovy. Stále jsem ještě nechápala. Před vchodem jsme zašli do květinářství, kde koupil dvě rudé růže. Vzal mě za ruku, mlčel a vedl labyrintem cestiček až… k hrobce z černého mramoru, kde svítila zlatá písmena Drahomíra H.

Útěk! Ale ještě to nevzdám

Jednu růži položil na hrob a druhou podal mně. „Chtěl jsem, abyste se poznaly. Musel jsem tě Drahušce představit.“ Stála jsem tam jako opařená. Nejprve jsem se nezmohla ani na slovo, musela jsem to rozdýchat. „Milane, cukrárnu jsem zvládla, nebožčiny šaty přešla, ale v každé tvé myšlence, v každé věci je mezi námi ona.“ Položila jsem svoji kytku na Drahuščin hrob a vydala se hledat tím hřbitovním bludištěm cestu ven. „Leží tu i Hrušínský, Menšík, Voskovec, Werich…,“ slyšela jsem, jak na mě volá. „Ale já ještě žiju!“ utíkala jsem k východu.

Být sama není žádný med. Hela se svým ‚současným‘ a se skupinou turistů vyráží po krásách Česka. Prý je tam pár nezadaných v mém věku. Zkusím to touhle cestou.