
Příběh Ivany (51): Odříkaného největší krajíc
„Řach, bum, bác!“ padalo každý srpen jedno jarní, přezrálé jablko od sousedů za druhým přímo na náš skleník. Cvrnklo o sklo a slizkou olepenou cestičkou se šnečím tempem šinulo dolů, kde se na zemi ‚pěkně‘ rozpláclo. To nasládlé blátíčko pak lákalo včely a vosy, které nám svými bzučícími tanci a nastraženými žihadly znepříjemňovaly život. Já jsem ráno nazula holiny, oblékla gumové rukavice a uklízela tu spoušť dříve, než vstal manžel. Ten totiž nedal na svoje skleníkové království dopustit.
Ping pong s padavkami
Koncem léta tak vítr rozdmýchával náš, jinak jen doutnající, nikdy nekončící spor. „Ratatata!“ padaly jako tvrdé baseballové míčky podzimní výpěstky jablka angold, jimiž se sousedka pyšnila na pěstitelských výstavách. Polední fukejř ale zamával stromem a „křach.“ Po skleněné tabuli se rozbíhaly praskající pavučinky. Milan praštil lžící o stůl, zatvářil se, jako když mu trhají zub, a vyběhl ven.
Zrudnul a zařval: „Kreténe!“ Myslel tím paní Vrbovou, která byla na své výpěstky tak pyšná. Manžel sbíral jednu padanku po druhé a vrhal je jako odjištěné granáty zpět k Vrbovým. „Auvaj, pomóóóc,“ ozval se za živým plotem ženský hlas, pak byl slyšet praskot, rána a nadávky. „Vrahu! Zločinče…,“ sípalo to z druhé strany. „Dámo,“ pustil se do ní jízlivě, „vracím vám jen, co je vaše.“ Ještě chvíli gradoval ping pong neopakovatelných slov, pak ale ulicí zahvízdala sanitka.
Studená válka
Sousedku stojící na žebříku totiž zasáhla jedna z Milanových střel. Zavrávorala, spadla a zlomila si nohu. Jestli jsme se před tím nemuseli, teď začalo hotové peklo na zemi. Vyhrožování soudy, vzájemné naschvály a pomluvy. Takhle v těsném sousedství jsme ‚válčili‘ mnoho let. Kolem jejich domu jsem chodila s hlavou otočenou na druhou stranu. Otravovalo to obě strany. Naše vztahy skončily na bodu mrazu, vzájemnou ignorací. Proto jsem ani netušila, že paní Vrbová trpěla od dětství těžkou cukrovkou, které v nedožitých devětačtyřiceti letech podlehla.
Sama jsem tou dobou měla dost svých starostí. Milan „chytal druhou mízu“. Nehodlal zůstat pozadu za svými kamarády, kteří houfně hledali elixír mládí, a také on tedy po dvaceti letech ‚obměnil model‘. V padesáti si pořídil motorku a… milenku. Jablka spadaná na skleník už ho dávno nevzrušovala. Také jak by mohla? Odstěhoval se k nové lásce.
Budeme si tykat…
Nebylo mi moc do zpěvu. „Vydrž,“ radilo mi mé racionální já, „třeba se vrátí,“ ponoukalo mě. „Sekačka v háji, čerpadlo ze studně se porouchalo, v baráku je potřeba chlap,“ litovala jsem se. Najednou mě to ticho, které jsme si tak dlouho na zahradě vydupávali, doslova bolelo.
Sbírala jsem do košíku spadaná jablka od sousedů a za plotem se ozvalo. „Ehm, sousedko, co kdybychom si po těch letech, co žijeme vedle sebe, potykali,“ leknutím jsem poskočila, jako když do mě píchne. Mužský hlas mě zaskočil naprosto nepřipravenou. „Vím, že by to neměl nabízet chlap, ale… no já jsem Karel,“ skrz prořídlé listy prolézala ruka. Popadla jsem ji a zvedla udiveně oči. „Ivana,“ vypadlo ze mě automaticky a podívala jsem se skrz větve habru tomu škarohlídovi snad poprvé do očí. Nebyla v nich žádná zloba.
„Máte přerostlý trávník, posekám vám ho…“ Skočila jsem mu do řeči, chtěla to zamítnout, ale samovolně ze mě vypadlo: „Tak já z těch vašich padanek upeču štrúdl.“ Teprve nad horkým jablkovým koláčem jsem se dozvěděla, že je vdovec.
Nejlepší přítel a snad i víc…
Zpočátku jsme si občas vypomohli, on mi spravil to čerpadlo a já mu za to přinesla oběd. Za pár týdnů jsme si řekli: „Nač nosit jídlo z jednoho domu do druhého?“ Zůstával na obědy a pak i na večeře u mě.
Nikdy jsme to sice nevyslovili nahlas, ale myslím, že si oba v duchu říkáme (nebo snad ospravedlňujeme), že jádrem našich letitých sporů byly naše „druhé polovičky“. Občasnou zlobu a snad i nesnesitelnost paní Vrbové jsem časem trochu pochopila – těžká cukrovka si umí s lidskou duší šeredně pohrát. A můj – teď už bývalý manžel…? To je klasický ješita.
Myslím si, že především díky dříve tak neoblíbenému sousedovi jsem rozvod po tolika letech „s nadhledem“ přežila. Vím, že nezůstávám sama. S Karlem jsme si čím dál tím bližší.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Jolany (42): Láska bez papíru
Autor: podle příběhu Jolany P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Většina dívek si od dětství představuje, jak kráčí svatební uličkou v nádherných dlouhých šatech s…

Příběh Tomáše (45): Sedm let jsem netušil, že mám syna
Autor: podle příběhu Tomáše V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 22. 9. 2023 0:05Poprvé vidět vlastní dítě, když už navštěvuje první třídu, je určitě skvělým námětem pro film. Ať…

Příběh Gábiny (59): Složitá cesta k adoptivnímu vnukovi
Autor: podle příběhu Gábiny J. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 9. 2023 0:05„Otěhotněla jsem před maturitou a David přišel na svět, když mi bylo pouhých devatenáct,“ začíná…

Příběh Lucie (44): Život se mi zhroutil jak domeček z karet
Autor: podle příběhu Lucie K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 9. 2023 0:05Méně je někdy více. Nemá cenu se obětovat pro všechny za cenu vlastního zdraví. O tom ví své naše…

Příběh Hanky (48): Mrtvý manžel mi schválil přítele
Autor: podle příběhu Hanky L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 3. 9. 2023 0:05Celý život jsem si zakládala na tom, že jsem samostatná a racionálně uvažující osoba. Aby taky ne,…

Příběh Jany (54): Moje dcera dává všechnu lásku jen psům
Autor: podle příběhu Jany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 9. 2023 0:05„Abych to uvedla na pravou míru, zvířata máme u nás v rodině rádi všichni a minimálně jeden pes a…

Příběh Evy (55): Vnoučata bych prý zkazila
Autor: podle příběhu Evy T. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 8. 2023 0:05Když děti vyletí z domova, většinou se těšíme, až se staneme prarodiči. Vnoučata přinášejí do…

Příběh Jitky (53): Podivná loupež
Autor: podle příběhu Jitky K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 26. 8. 2023 0:05U nejbližších přátel neočekáváme, že by nás podrazili. Naše čtenářka až po dlouhé době zjistila,…
Komentáře