Čas jen pro mě

Krásná květinářka a fešák v uniformě

Na babičku Irmu si vzpomenu pokaždé, když vidím filmy s kulisami první republiky. V mých představách krásná a elegantní žena popíjí v kavárně své kafíčko a k tomu kouří pro ni neodmyslitelnou cigaretu. Rozdává úsměvy na všechny strany, ale uvnitř schovává před světem své trápení.

Děda Rudolf byl průvodčím mezinárodních vlaků. To bylo dobré zaměstnání, jak se tehdy říkalo „pod penzí“. V menším městečku u Brna vedl docela normální život s manželkou Květou a synem, taky Rudolfem. Asi by tomu tak i zůstalo, kdyby děda při cestě do Vídně nešel manželce koupit kytici k svátku. Mladá květinářka uvázala krásný pugét a přidala úsměv. „Byl to fešák a uniforma mu slušela,“ později vyprávěla babička. „Ale za tím mým úsměvem nic nebylo. Rodiče mi vždycky říkali, ať se na zákazníky usmívám, že přijdou zase. Že si Rudi úsměv vyložil jinak, za to už nemůžu,“ dodávala potutelně.

Rudolfova žena dostávala květiny tak často, až jí to začalo být podezřelé. Irminým rodičům se zase nelíbilo, že jednou tak starý průvodčí pravidelně dochází za dcerou do jejich květinářství. A to netušili, že je navíc ženatý!

Neslavný příchod na Moravu

Irma otěhotněla pár měsíců po sedmnáctých narozeninách. Rodiče ji v prvním návalu zlosti vyhodili z domu. Rázná Irma sbalila kufr, sedla do vlaku a jednoho nedělního odpoledne v červenci 1934 zazvonila u Rudolfa doma. „Jo, Irenko, byl to šok pro všechny. Ale já jsem byla mladá a hloupá, k tomu zamilovaná a těhotná, neměla jsem kam jít, a tak jsem si řekla, že to Rudi přece musí vyřešit!“ Rudolfova manželka Květa nejdřív vlepila facku nevěrnému manželovi, pak Irmě. Sousedé si prý o tom křiku a hádce dlouho vyprávěli!

Irmu překvapivě zachránila Rudiho matka, tedy budoucí tchyně Róza. „No, už se stalo. Nestůj tu, co jste si nadrobili, to musíte sníst. A ty, Rudolfe, ty bys zasloužil…!“ A vzala Irmu pod svá křídla. Rozvod nebyl tehdy nic běžného, ale nakonec před koncem roku byl Rudolf konečně rozvedený a týden po rozvodu byla malá svatba. Na fotkách si Irma vzdouvající bříško maskovala velkou kytkou. Malá Irmička, moje maminka, se narodila pár týdnů po svatbě, v lednu 1935.

Manželé se přestěhovali do Brna, kde si pronajali byt, a babička Róza žila s nimi. „To bylo sluníčko,“ vzpomínala na ni Irma. Irma tehdy neuměla česky, babička Róza zase špatně německy, ale vždycky se spolu domluvily. „Nikdy mi nevyčetla, že jsem rozbila rodinu, to občas připomněla Rudimu, že rozum měl mít on.“

„Já su pšece Čéška!“

„Žili jsem si dobře a měli jsme se s Rudim moc rádi,“ říkávala Irma. „Jen rodiče a dvě starší sestry se mnou nemluvili. Psala jsem jim dopisy, ale nikdo mi neodpovídal.“ Pak přišly události konce třicátých let, nástup fašismu v Evropě. „Naši se o mě tehdy začali bát a napsali, abychom se přestěhovali k nim do Vídně.“ To ale odmítli. „Už jsem byla doma v Brně, měla jsem československé občanství, a hlavně tu byla moje rodina! Aspoň jsme se stačili několikrát navštívit.“

Vypukla druhá světová válka. Děda Rudolf pomáhal v odboji – rozvážel vlakem letáky. Gestapo pro něj přišlo v srpnu 1942, pět měsíců poté zemřel v koncentračním táboře. Irmu si několikrát pozvali němečtí úředníci a přemlouvali ji, aby se stala německou občankou. „Jste Němka, mělo by to pro vás i vaši dceru své výhody,“ lákali ji. „Já su pšece Čéška,“ odvětila jim babička svou svéráznou češtinou a odešla domů. Kupodivu ji pak nechali na pokoji.

Období temna

Krátce po osvobození zemřela na tuberkulózu Květa a Irma se začala starat i o tehdy patnáctiletého Rudolfa. Rodina ji zase zvala, aby se vrátila do Vídně. „Copak by to šlo? Nechat tu babi Rózu a Rudíka?“ Našla si práci jako prodavačka v lahůdkářství a živila celou rodinu. Když se dostali k moci komunisté, měla babička Irma zase problém – její rodina žila na západě! Nepustili ji ani na pohřeb rodičů.

Irma při práci a péči o tehdy už nemocnou babi Rózu večerně vystudovala střední školu. Až do důchodu pak pracovala jako sekretářka ve firmě, která měla obchodní kontakty s bývalou NDR – potřebovali Irmu, aby jim psala německé dopisy!

Se sestrami se setkala po více než čtyřiceti letech koncem roku 1989. „Už jsme si ale byly cizí,“ smutně mi tehdy řekla. „Prožily jsme životy v jiných zemích, za jiných podmínek, i když pár desítek kilometrů od sebe.“ Tak zůstalo u toho, že si několikrát do roka vyměnily pohled nebo dopis.

Jednou jsem se jí zeptala: „Tys toho, babi, nikdy nelitovala, že jsi tu zůstala?“ „Ne,“ odpověděla jednoznačně. „Prožila jsem tady velkou lásku, narodila se mi tu dcera, byl tu mladý Rudík. A mám celkem pět vnoučat. A taky spoustu přátel. Možná jsem se mohla mít líp, ale šla jsem za srdcem, udělala pěknou pitomost, když jsem rozvedla rodinu. Snad jsem to odčinila tím, že jsem Rudíka vychovala jako vlastního a postarala se až do konce o babičku Rózu.“

„Občas jsem měla nějakého přítele,“ potutelně se usmála. „Ale domů jsem nikoho nastěhovat nechtěla. Moje srdce vždycky patřilo a bude patřit Rudimu.“