
Příběh Ilony (59): Nemám děti, ale přesto mám prima vnoučka!
„Kch, kchch, Ilono, há…pčík,“ kašlala a pčíkala na druhé straně mobilu Lidka. „Promiň, víš, jak dlouho jsem se na to divadlo těšila, pčík, ale je mi fakt blbě.“ Lístky na představení jsem sušila v šuplíku několik měsíců, a když konečně přišel den D, tohle. Rychle jsem projela seznam čísel mých vrstevnic, ale takhle na poslední chvíli nemohla žádná.
Dotěrná samota
Možná tomu trochu dodalo i pochmurné listopadové počasí. Brzy odpoledne padla tma, foukal vítr, že by psa nevyhnal, a já s rukama v kapsách podupávala pod svítící lampou na autobusové zastávce. Sama. Ve voze se na sedačkách k sobě tulily mladší i starší páry. (Zimou nebo potěšením z toho, že jsou spolu?) V páteční večer cestovaly nejspíš jako já, za zábavou.
Hlavou se mi honily pochmurné myšlenky, které jsem si už dávno zakázala, ale… čím víc jsem je od sebe odháněla, tím víc na mě dotíraly.
Mám ale úplnou volnost
Že jsem se nevdala a neměla děti byla přece moje svobodná volba. „Z nouze ctnost,“ provokovali mě rarášci někde uvnitř. „Kšáá,“ pohodila jsem hlavou, „neničily mě pak rozvody, pubertální výmysly a bůh ví co ještě.“ A pak, mohla jsem a dodnes můžu kdykoli, kamkoli – žádné ‚babi‘ pohlídej, doveď, přiveď, sežeň, uvař, upleť… Zdůvodňovala jsem si ve slabých chvilkách, které na mě padaly, když se moje známé chlubily svými vnoučaty.
Haló, babi, máte tu dítě!
Před jedenáctou v noci jsem se kodrcala autobusem nazpátek. Za přivřenými víčky mi ještě dozníval zážitek z představení. Vrzly brzdy, podvědomí mě probralo a vystoupila jsem. V tom mňoukly přední dveře, otevřely se a volal na mě řidič: „Haló, babi, nechala jste tu dítě.“ – Poťukala jsem si na čelo: „Nedělejte si ze mě blázny,“ a otočila se do tmy vstříc usínajícímu sídlišti. – „Tak, sakra, stůjte,“ slyšela jsem jeho podrážděný hlas, „mám zavolat policajta?“
Zastavila jsem se. Na schůdcích stál autobusák a za ruku držel asi šestiletého kluka. „Tak jel jsi s ní?“ uhodil na něj šofér. Ticho. Drcnul ho do zad: „Mluv.“ – „Hm,“ špitl a kolíbal se ze špiček na paty. – „Ale…,“ nadechovala jsem se k odporu, když ke mně zvedl blankytně modrá kukadla a řekl: „Já jsem neutekl. Jel jsem pro mámu. Vždycky jezdíme tímhle.“ Píchal ukazováčkem do autobusu.
Vítek Ondra
Pán za volantem vytáhl telefon. – „Počkejte,“ vrátila jsem se k nim, „jak se jmenuješ?“ – „Vítek Ondra.“ – „A víš, kde bydlíš?“ Otáčel se jako na obrdlíku, ale v té tmě bylo vidět sotva na pár kroků. – „Musíme ho předat strážníkům,“ rozhodl řidič. – „Adresu, znáš adresu?“ povzbuzovala jsem malého. Nadechl se a odříkal ji jako básničku. – „To je dvě stanice nazpátek, kluku zatracenej,“ poškrábal se na čele řidič, „podobnýho vejlupka mám doma“. – „Jedu s vámi,“ skočila jsem mu do řeči a Vítka si posadila na klín.
Rodiče nikde
Druhou stanici zafuněly otevírající se dveře, Vítek poskakoval vedle mě a vedl mě řadou panelových domů k poslednímu vchodu. „Tady,“ ukazoval. Na zvoncích stálo skutečně jeho příjmení. Na tu nezodpovědnou rodinu, která nechá courat své dítě noční Prahou, jsem měla pekelnou zlost.
„Crr, crrr,“ tiskla jsem zvonek. Žádná odezva. Malý krčil rameny. „Počkej, ty filuto, neříkal jsi prve, že jsi jel pro mámu…“ docházelo mi, „ty jsi byl sám doma?!“
Slečna na hlídání
V tom jsem v té tmě uslyšela funění a rychlé kroky. „Pfúú, Vítku,“ chytila ho za obě ramena dívka v obličeji bílá jako stěna, „kde jsi byl?!“ – „Ehm,“ zvedla jsem kluka do náruče, „vy jste jeho máma?“ – „Né,“ rozhihňala se, pohodila dlouhým ohonem, „občas ho hlídám, když má jeho máma noční.“ – „Hlídáš?“ v rozčílení jsem jí tykala. – „Usnul, tak jsem si šla dát k zadnímu vchodu s kámoškama čouda. Musel mi nějak proklouznout.“ To už se k nám blížili dva policisté s autobusákem. „Nezlobte se, potulujícího nezletilce jsem musel nahlásit,“ pokrčil rameny. – „To je na sociálku,“ přikyvovali ti v uniformě.
Zaskřípaly brzdy a z taxi k nám vyběhla vyděšená žena.
Žádnou babičku nemáme
„Ma…mami, já… bylo mi s…smutno,“ zadrhával Vítek. Paní ho k sobě tiskla a nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.
Noční událost se sepsala a všichni přítomní dospělí jsme ji podepsali. „Příště by to pro vás mělo horší následky. Dávejte kluka rovnou k babičce,“ napomenuli ji strážníci a významně se na mě podívali. – „Když my, žádnou…,“ chytila jsem paní za dlaň, aby dál nemluvila. – „To víte, že ano, pánové,“ odpověděla jsem za ni.
Můj malý parťák
Šla jsem s nimi domů. Vierka, tak se jmenuje Vítkova maminka, mi mezi pláčem stále dokola děkovala. Nad ránem jsem už věděla, že je ze Slovenska. Na Vítka je sama a noční bere jen velmi výjimečně. „Ale blíží se Vánoce a každá koruna…“
Bydlíme na stejném sídlišti, jen pár stanic od sebe. Jim chyběla maminka a babička a mně… Vlastně teď už nic.
Do divadla, upřesňuji toho dětského, mám stálého parťáka. Jednou týdně vodím Vítka na florbal a vůbec poprvé sháním vánoční dárek pro ‚vnuka‘. Těším se, letos nebudu na Štědrý den sama.
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Martina: Závislost se neptá, mně vzala všechno, až na šanci začít znovu
Autor: podle příběhu Martina A. připravila Alžběta Morávková, Datum: 9. 6. 2025 0:05Martin v sobě cítil prázdno, které se snažil zaplnit hazardními hrami. Nikdy by ho ale nenapadlo,…

Příběh Karly (45): Sestřička a doktor
Autor: podle příběhu Karly A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 1. 6. 2025 0:05Znáte ta banální klišé o sestřičkách a doktorech? Mně takový vztah přinesl velké zklamání. A…

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit
Autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 5. 2025 0:05Rodinné prokletí? Jak tomu jinak říkat? Já jsem svého otce nepoznala, otčím se nechal živit od mámy…

Příběh Ivany (55): Můj syn spáchal sebevraždu
Autor: podle příběhu Ivany Č. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 5. 2025 0:05Byli jsme taková úplně normální obyčejná rodina. Máma, táta, syn a dcera. Aspoň mi to tak vždycky…

Příběh Evy (52): Kamarádka mě okradla
Autor: podle příběhu Evy L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 5. 2025 0:05Kamarádky člověk tak nějak „sbírá“ v průběhu života. Lenu jsem potkala zhruba před deseti lety.…

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže
Autor: podle příběhu Martiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 5. 2025 0:05Neuvědomila jsem si, že někteří lidé nechtějí slyšet pravdu. Přišla jsem tak o nejlepší kamarádku.…

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?
Autor: podle příběhu Ludmily Ž. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 5. 2025 0:05„Liduško, neprohlížej pořád ty fotky, jen se zbytečně trápíš,“ říká mi tiše můj muž a já vidím…

Příběh Dáši (41): Zbabělý kamarád nechtěl, abych se vdala
Autor: podle příběhu Dagmar F. napsala Alžběta Morávková, Datum: 4. 5. 2025 0:05S Robertem se známe odjakživa. Naše mámy s námi trávily čas na stejném pískovišti a my s Robertem…