
Příběh Ilony (55): Můj syn je narkoman
To jsme ale tenkrát nevěděli. Jako většina rodičů, jejichž děti propadnou drogám, jsme neměli ani tušení, co se děje.
Zlobivý kluk
V prosinci to bylo dvaatřicet let, co Aleš přišel na svět. Doma čekala o tři roky starší Alenka a Tonda, můj manžel, skákal radostí. Jako každý chlap si přál pokračovatele rodu a navíc měl pocit, že se Aleš narodil symbolicky do nových časů. Vždyť to pro nás byly opravdu první svobodné Vánoce 1989!
Zatímco Alenka byla klidná holčička a ze školy nosila samé jedničky a pochvaly, s Alešem byly problémy už od školky. Ve školce i později ve škole si učitelky stěžovaly, že zlobí, vyrušuje, neposlouchá… a já nevím, co ještě všechno. „Je to kluk, ne žádná bábovka,“ reagoval na poznámky v žákovské knížce manžel. V duchu jsem mu dávala za pravdu, i když jsem Alešovi pokaždé domlouvala.
Známky tak špatné neměl. Na rozdíl od Alenky, která se poctivě připravovala, Aleš bez větší námahy proplouval a měl pokaždé vyznamenání. Na gymnázium jako Alenka nechtěl, bavila ho chemie, tak nastoupil na chemickou průmyslovku.
Neomluvené hodiny
Přestal se stýkat s kamarády se základky a rychle zapadl do party spolužáků, které jsme neznali. Náladovost, únavu a chvilkový nezájem o všechno jsme přičítali pubertě. „Vyroste z toho, uvidíš, to jsou telecí léta,“ říkal Tonda, když se Aleš zavřel do pokoje a dva dny s námi nepromluvil. „Školu si vybral správně, baví ho, vždyť ještě dochází na chemický kroužek,“ dodal.
První vysvědčení se v pololetí hemžilo čtyřkami. „To vytáhnu, o nic nejde,“ zabručel Aleš a zmizel do svého pokoje. Byli jsme tak slepí! Učebnicové příznaky drogové závislosti, které Aleš měl, jsme přehlédli. Nebo spíš jsme je neuměli správně rozkrýt.
Někdy byl vyčerpaný a pořád ospalý, jindy s námi žertoval u stolu a byl nadměrně veselý a pozitivní. Často neměl chuť k jídlu. Pak nám volala třídní profesorka, že Aleš má spoustu neomluvených hodin! „Chytil se takové divné party starších kluků,“ řekla nám. Kromě zameškaných hodin propadal i z několika předmětů.
Ty bereš drogy?!
„No, co, prostě se mi tam nechtělo,“ díval se jakoby skrz nás. To jsem si asi poprvé všimla, že má nějaké divné oči, takové rozšířené zorničky… „Vysvětli nám to,“ řádil Tonda. „Proč jsi nechodil do školy?“ – „Nevím,“ zamumlal. – „Tak sakra něco řekni,“ křičel Tonda a zatřásl s ním. Alešovi se shrnul rukáv a my uviděli v loketní jamce několik vpichů! „Ty bereš drogy?!“ vytřeštěně zvolal Tonda. „Okamžitě toho necháš!“
Nenechal. Nemohl. Byl už závislý – a to na pervitinu. Mnohem později jsme se dozvěděli, že se dostal do party starších kluků, a aby mezi ně „zapadl“, začal s nimi kouřit hašiš. Moc se jim líbilo, že studuje chemickou průmyslovku a využívali ho, aby jim připravoval drogy z léků, které sháněli přes internet. A to byl ten chemický kroužek, na který údajně docházel!
Bylo to všechno jak ve zlém snu. Škola to samozřejmě nahlásila na sociálce. Našli nám poradnu, kam jsme šli s Alešem i my. Pak nastoupil na léčení. Po roce znovu od prvního ročníku začal studovat. Zdálo se, že je vyhráno. Školní výsledky nebyly žádná hitparáda, ale postupoval.
Dobrý konec?
O to větší šok jsme zažili dva dny po jeho osmnáctých narozeninách. Byla neděle ráno, když se ozval zvonek: „Sakra, kdo to takhle brzy otravuje,“ vrčel Tonda a šel otevřít. Před dveřmi stáli policisté a přišli si pro Aleše. Obvinili ho, že vařil pervitin! A taky ho dál bral. Dostal tři roky.
Odseděl si polovinu, pustili ho za dobré chování. Byla to hrůza za ním chodit tam, do vězení. Ale je to přece můj syn! Nemůžu ho opustit. Tonda nejdřív křičel, že už nemá syna, ale po poradě s psycholožkou ho začal navštěvovat taky.
Po návratu jsme nastavili jasná pravidla. „Pomůžeme ti, ale musíš sám chtít. Bude to ale z naší strany opravdu naposledy.“ Pobyt ve vězení Alešovi paradoxně prospěl. Uvědomil si, že se dostal na samé dno. Začal docházet do poradenského centra a tentokrát vydržel! I když to zpočátku bylo složité. Najít práci se mu nedařilo, nejdřív pracoval na stavbě, potom ve výdejně e-shopu. Před dvěma lety dálkově dodělal maturitu. Má moc prima přítelkyni, tak doufáme, že ten náš příběh se šťastným koncem se nezmění.
Aleš už je přes deset let čistý, ale abstinující narkoman je pořád narkoman...
Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!
Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!
Další články z rubriky

Příběh Marie: Odvaha odejít
Autor: podle příběhu Marie B. napsala Alžběta Morávková, Datum: 21. 6. 2025 0:05„Byla zima roku 1953, kdy Marie, mladá žena z malého českého městečka, stála uprostřed svého…

Příběh Martina: Závislost se neptá, mně vzala všechno, až na šanci začít znovu
Autor: podle příběhu Martina A. připravila Alžběta Morávková, Datum: 9. 6. 2025 0:05Martin v sobě cítil prázdno, které se snažil zaplnit hazardními hrami. Nikdy by ho ale nenapadlo,…

Příběh Karly (45): Sestřička a doktor
Autor: podle příběhu Karly A. napsala Alžběta Morávková, Datum: 1. 6. 2025 0:05Znáte ta banální klišé o sestřičkách a doktorech? Mně takový vztah přinesl velké zklamání. A…

Příběh Ivany (53): Máme smůlu na chlapy, kteří se nechají živit
Autor: podle příběhu Ivany K. napsala Alžběta Morávková, Datum: 31. 5. 2025 0:05Rodinné prokletí? Jak tomu jinak říkat? Já jsem svého otce nepoznala, otčím se nechal živit od mámy…

Příběh Ivany (55): Můj syn spáchal sebevraždu
Autor: podle příběhu Ivany Č. napsala Alžběta Morávková, Datum: 25. 5. 2025 0:05Byli jsme taková úplně normální obyčejná rodina. Máma, táta, syn a dcera. Aspoň mi to tak vždycky…

Příběh Evy (52): Kamarádka mě okradla
Autor: podle příběhu Evy L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 24. 5. 2025 0:05Kamarádky člověk tak nějak „sbírá“ v průběhu života. Lenu jsem potkala zhruba před deseti lety.…

Příběh Martiny (36): Řekla jsem kamarádce o nevěře jejího muže
Autor: podle příběhu Martiny V. napsala Alžběta Morávková, Datum: 18. 5. 2025 0:05Neuvědomila jsem si, že někteří lidé nechtějí slyšet pravdu. Přišla jsem tak o nejlepší kamarádku.…

Příběh Ludmily (62): Jak jen můj syn mohl povolit adopci své dcery?
Autor: podle příběhu Ludmily Ž. napsala Alžběta Morávková, Datum: 17. 5. 2025 0:05„Liduško, neprohlížej pořád ty fotky, jen se zbytečně trápíš,“ říká mi tiše můj muž a já vidím…