Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Heleny (40): Ježíšku, přines mi tátu!
freepik.com
Příběhy ze života

Příběh Heleny (40): Ježíšku, přines mi tátu!

datum: 21. 12. 2019 0:05 autor: podle příběhu Ivy C. napsala Lada Sychrovská
Kouzlo ozdobeného stromečku má magickou moc. Otevírá srdce přátelství a snad i lásce. A ty jsou pro plnění snů tolik důležité.

„Tichá noc, svatá noc…,“ linulo se z rádia a já bych dala nevím co za to, abych se mohla ještě na chvilku zavrtat zpátky do peřin. Za okny bylo mínus dvanáct stupňů a probouzely jsme se do posledního předvánočního dne.

Tátova kostkovaná košile

„Evičko, vstávat,“ začala naše každodenní hra na ‚musím‘. „Asi mě bolí bříško, ne vlastně hlava,“ držela se za ofinu moje školačka. – „Evi, dneska přece kreslíte dopis Ježíškovi.“ Vyskočila. „Tak jo!“ Při snídani jsem ji pořádně nevnímala. Povídala a povídala, je to taková brebta k nezastavení. „Přišel pro mě do družiny. Měl tu kostkovanou košili a nesl tááákovouhle tašku,“ rozhodila rukama div neshodila hrnek a ukazovala, jak byla veliká. „Kdo?“ probrala jsem se. – „No přece táta ve snu.“

Živý dárek ji snad potěší

„Jdeme,“ navlékla jsem jí bundu, čepici a vyrazily jsme. Celou cestu jsem zarytě mlčela. „Ještě tohle…“ bylo mi do breku. Milan přišel před čtyřmi lety tragicky o život. Evičce byly tehdy tři a ona ho má dodnes zafixovaného v paměti ve flanelové kostkované košili. Od té doby rok co rok maluje (a dnes už i píše) Ježíškovi jediné přání „tátu“. Tentokrát už byla školačka a v pet centru okukovala králíčky. Ušáka jsem už měla koupeného a na Štědrý večer čekal v kleci u sousedů.

Práce snů

„Tak pa,“ dala jsem jí pusu a roztřásla se mi kolena. Do práce jsem šla, co noha nohu mine. V lednu mi končí tříměsíční zkušební doba a podmínku pro tuto práci ještě nemám splněnou. Řidičák! Až doposud jsem si jako vdova s malým dítětem a babičkou, které do důchodu zbývalo ještě desetiletí, nemohla moc vybírat – úklid, školní jídelna, pošta. Na podzim se na mě usmálo štěstí. V jednom malém nakladatelství hledali někoho do distribuce. Nové, tajemně vonící knížky skrývající životní příběhy, které mohu prožívat alespoň na jejich stránkách, pro mě měly vždycky neodolatelné kouzlo. Byl tu ale pověstný háček. „Heleno, do ledna musíte začít jezdit.“ Den proběhl v pohodě. Kolegyně se předháněly počtem napečených druhů cukroví. Popřály jsme si šťastné Vánoce a obtěžkány taškami se rozutekly domů.

Bílá záře a konec

Tedy kromě mě – já jsem ve tři čtvrtě na čtyři celá promrzlá podupávala před autoškolou. Na obloze jako by se roztrhla peřina, hustě sněžilo a mě čekala osudová zkouška „buď – anebo“. Buď získám vysněnou práci, anebo budu muset hledat zase někde jinde. Lehounké vločky se snášely k zemi jako peříčka, mráz mi zalézal za nehty. „Dýchej zhluboka,“ opakovala jsem si uklidňující formulku, ale to už přede mnou zabrzdila červená felicie.

„Tak startujeme, paní Heleno,“ napovídal mi instruktor. Motor mi naskočil až napotřetí a poskočila jsem nemotorně dopředu. Instruktor to nekomentoval, věděl, jaká jsem trémistka. Konečně jsme vyrazili. Jeho vnitřní klid byl blahodárný. „Ještě jeden okruh,“ otočil se ke mně, „a popřeji vám krásné svátky.“ Že bych to nakonec přece jen zvládla? Ulevilo se mi. Vtom se přímo proti nám vyřítily dvě rozzářené koule. Zkrat! Vjela jsem do obrovské bílé záře. Neviděla jsem vůbec nic, ucítila jen prudké trhnutí volantem, a pak všechno kolem zhaslo. Klepala jsem se jako osika, po tvářích se mi kutálely slzy a kabelka i tašky s nákupem byly rozsypané po celém autě. Stála jsem na chodníku, instruktor mě uklidňoval a ochranitelsky držel kolem ramen. Nezvládla jsem to! Škytala jsem instruktorovi do rukávu.

„To nic,“ podával mi kapesník. „V tomhle prsty nemáte. Ten blbec jel v protisměru. Předjížděl a já vám pomohl se mu vyhnout.“ Sesbírali jsme věci z podlahy vozu, nacpala jsem je zpátky do tašek, usedla zpět za volant a pohled mi sklouzl na hodinky. „Ježíši, už bude půl šesté. V pět jsem měla být ve družině!“ vykoktávala jsem další malér. Instruktor hlasitě vzdychl, vyměnili jsme si místo a vyrazili.

Tajemná barevná obálka

Evička přešlapovala s trochu nazlobenou paní vychovatelkou v šatně. Zase poslední. Chápala jsem, taky by už chtěla být doma. Dcera svírala v dlani velkou barevnou obálku s dopisem pro Ježíška.

„To byl tedy den,“ oddychla jsem si, když dcera únavou a nedočkavostí večer konečně usnula. Skládala jsem její oblečení a na zem vypadla ta pomalovaná obálka. Se zatajeným dechem jsem ji otevřela. Stál tam namalovaný zelený smrček a vedle něj – proboha žádný králík, plyšový koník nebo panenka ale opět ta proklatá mužská postava v kostkované košili. A pod ní jako už tolikrát, velkými tiskacími písmeny: JEŽÍŠKU PŘEJI SI TÁTU.

Ráno jsem dělala jakoby nic. „Mami,“ vypadla Evičce z ruky leknutím vánočka, „ten dopis. Nedali jsme ho za okno.“ - „Uf, Evi,“ polilo mě horko, „ty jsi zapomněla, ale já ne,“ dolila jsem jí s těžkým srdcem kakao k snídani. Utíkala k oknu. „Není tam. Ježíšek to stihl.“ Ozdobily jsme stromek, pomalu se šeřilo, a vtom se bytem rozezněl zvonek.

A zase ta kostkovaná košile...

Ve dveřích stál můj instruktor z autoškoly. Pod rozepnutou bundou mu zářila kostkovaná košile. „Víte, paní Heleno, musel jsem se na vás po tom včerejšku přijít podívat. Byla jste úplně rozhozená. Už jste v pořádku? Ehm, a pod sedadlem jsem včera večer našel vaši občanku a igelitku se senem.“

Evička ho ale nenechala domluvit. Ta velká taška a kostkovaná košile! To byl přece ON. Pusa, do té doby otevřená dokořán, se jí roztáhla do širokého úsměvu. Smála se a křičela: „Děkuju, Ježíšku, děkujúúú! Skočila příchozímu kolem krku. „Jmenuji se Petr a učím maminku řídit auto,“ snažil se zachovat klid. – „Auto! Hurááá! To nás odvezeš k babičce.“

Tu radost jsme jí nechtěli hned zkazit, ale jak z toho vybruslit. „Můžete chvíli zůstat,“ šeptala jsem mu, „já to dceři vysvětlím.“ – „Rád,“ nasál vůni snaženého kapra. Po večeři ho Evička vedla ke stromečku. Králíček ji také potěšil, ale „tátovi“ se nevyrovnal.

V lednu jsem díky Petrovi složila v autoškole zkoušky. Evě jsme vysvětlili, že Petr sice není táta, ale náš dobrý kamarád. A třeba bůhví…


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Zaujal vás tento článek? Pokud chcete mít jistotu, že vám žádný další neunikne, sledujte nás na Facebooku!

Další články z rubriky

Příběh Ivety (43): Byla jsem zamindrákovaná šedá myš

Příběh Ivety (43): Byla jsem zamindrákovaná šedá myš

Autor: podle příběhu Ivety P. napsala Alžběta Morávková, Datum: 15. 8. 2020 0:05
Příběh Denisy (41): Místo dcery jsem se vdala já

Příběh Denisy (41): Místo dcery jsem se vdala já

Autor: podle příběhu Denisy S. napsala Alžběta Morávková, Datum: 9. 8. 2020 0:05
Příběh Renaty (59): Dala jsem dítě k adopci a celý život mě to trápí

Příběh Renaty (59): Dala jsem dítě k adopci a celý život mě to trápí

Autor: podle příběhu Renaty H. napsala Alžběta Morávková, Datum: 8. 8. 2020 0:05
Příběh babičky Boženky (98): Popelka bez kouzelného střevíčku

Příběh babičky Boženky (98): Popelka bez kouzelného střevíčku

Autor: podle příběhu Boženy L. napsala Alžběta Morávková, Datum: 2. 8. 2020 0:05