Čas jen pro mě

Dům pro milovnici hororů

Když manžel zemřel, v našem velkém domě na mě všechno doslova padalo. Po roce jsem se rozhodla dům prodat a pořídit si něco menšího. A tak jsem ve vedlejším městě koupila zrekonstruovaný dvoupokojový domeček na konci ulice.

Jako milovnice hororů a napínavých thrilerů musím upřesnit, že šlo o takový ten dům, který by ve filmu rozhodně obklopovala mlha a v dálce by dětská panenka hrála na xylofon.

Ve dne roztomilé, v noci spíš na psychiatrii. A to nemluvím o tom, že jsem se přestěhovala na konci listopadu.

Zvykla jsem si rychle, první týdny uběhly rychle. Vánoce jsem strávila u dcery a po třech dnech jsem se do svého domečku zase těšila. Už jsem znala sousedy a lidi v ulici, ztratili jsme spolu každý den pár slov. Byla jsem spokojená. Až do jara. 

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Terezy (36): Tajemství šumavské hájovny

Noci plné strachu

Jednou v noci mě probudilo dupání. Ne kroky, ale DUPÁNÍ, jako když třímetrový chlap v kanadách trénuje step. Posadila jsem se na posteli, zatajila dech a zašeptala do tmy: „Kdo je tam?“ Samozřejmě se nikdo neozval. Strašidla mají přece etiketu.

Další noci se to opakovalo. Dupání, šramot, občas takové to šššš, jako když někdo tahá pytel brambor po podlaze. Byla jsem přesvědčená, že mám v domě zloděje. Nebo minimálně ducha, který zemřel při lekci stepu.

„Hanko, uklidni se,“ opakovala jsem si každé ráno v koupelně, zatímco jsem si pod oči dávala korektor za cenu menší hypotéky. Jenže bez spánku byl můj strach větší než moje racionální já.

Rozhodla jsem se nastražit pasti. Ano, pasti. Jednu noc jsem dala do chodby hrnek s mincemi (Tichý zloděj? Už nebude!). Další noc jsem na schody položila bublinkovou fólii. A pak ještě zvoneček. Nic. Každé ráno jsem se budila živá, zdravá — a naštvaná.

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Soni (55): Záhada starého mlýna

Vyřeší to soused?

A tak jsem se se svěšenými rameny svěřila sousedovi Jiřímu. Mému věčně usměvavému, mírně prošedivělému sousedovi, který by dokázal opravit snad i rozbitou náladu.

„Jiří, já už z toho šílím… v noci mi někdo dupe v předsíni.“ — Zvedl obočí. „Dupe? Jako že… chodí?“ — „Ne. Jako že trénuje na spartakiádu.“ — Jirka se zasmál a prohlásil: „Dobře, Hanko. Dnes večer počkám u tebe a uvidíme.“

Večer jsme seděli ve tmě v obýváku. On držel baterku, já hrnek s mátovým čajem, protože jsem chtěla působit klidně. Nepůsobila jsem. „Brzy to začne,“ šeptala jsem. — „Neboj,“ uklidňoval mě tiše.

Tip na napínavou knihu

Grace Bernardová zabila spoustu lidí. Některé brutálně, některé poklidně… Každopádně jich bylo dost. Když totiž zjistila, že otec, který o ni nikdy nejevil zájem (a který je jen tak mimochodem milionář), odmítl prosby její umírající matky o pomoc, přísahala, že se mu pomstí. Rozhodla se vyvraždit celou jeho (a tedy i svou) rodinu. Čtenáři mají možnost sledovat, jak Grace likviduje příbuzné jednoho po druhém – jenže pak je překvapivě zatčena za vraždu, kterou nespáchala. Temný i absurdně zábavný příběh o společenském postavení, rodině, lásce… a vraždění. (Vydává nakladatelstvbí Kalibr.)

Pachatel odhalen

A pak to přišlo — DUP! DUP! ŠŠŠŠ! Jiří se zvedl a jako hrdina akčních filmů zamířil ke dveřím předsíně. Otevřel je… a v kuželu baterky se objevila dvě malá, pichlavá, naprosto nevinná tělíčka.

„Ježci?!“ vyhrkla jsem. — Jiří se rozesmál: „Dva ježci. Doporučuju méně hororů před spaním.“

Ukázalo se, že tihle noční sportovci chodili kolem dveří každý večer, zatímco já tam nastražovala válečné pasti.

Mám ochranku

Od té noci jsem konečně začala spát. A protože se Jiří při té noční akci ukázal jako statečnější než polovina filmových hrdinů, začal se u mě objevovat častěji.

Nejprve na kávu, pak na večeři… a po pár měsících už nejen ježci dupali v noci po mém prahu.

No dobře — ti dupou dál. Ale já už se nebála. Mám totiž Jiřího. Svou soukromou ochranku.