Čas jen pro mě

Nerovná láska

Z dnešního pohledu byla prababička ještě docela mladá, když jsem se narodila já, její první pravnučka. Vždyť jí bylo teprve něco přes sedmdesát. Přesto ji mám v očích jako starou, životem unavenou ženu.

Josefka přišla na svět v roce 1890 jako nejstarší z pěti dětí chudého rolníka, který měl jen malé políčko a na obživu si vydělával u bohatých sedláků stejně jako jeho žena, která k tomu musela pečovat o pět hladových krků.

Podle vyprávění a podle několika málo fotek z mládí byla Josefka krásná. Štíhlá, urostlá dívka s tmavýma očima a hustými černými vlasy. Není divu, že se kolem Josefky točili místní mládenci. Ona ale měla oči jen pro jednoho – pro Františka. Na rozdíl od Josefky se narodil v rodině zednického mistra, takže peněz tam bylo víc. Jeho matka si ale představovala, že se František dobře ožení s dcerou nějakého řemeslníka, která do rodiny přinese věno.

Nemanželský syn

František se vyučil zedníkem jako jeho otec a docela si vydělával. Z dnešního pohledu musel být František frajer. Vysoký mladík s kudrnatými vlasy a s uhrančivýma očima, který se líbil všem děvčatům a děvčata jemu. A to byl ten problém! Kromě Josefky popletl hlavu ještě několika místním dívkám. Jenže Josefka byla těhotná – a to jí chybělo několik měsíců do osmnácti! „Já si tě vezmu, Josefko,“ sliboval František. Než ale svůj slib splnil, byl na světě malý Frantík. A v křestním listě měl napsáno „z lože nemanželského“. Krásná Josefka trpělivě snášela svůj osud. Františkova matka nechtěla o svatbě ani slyšet a František se dál bavil se všemi dívkami, přitom docházel za Josefkou a Frantíkem.

Chudá svatba

Za pár měsíců byla Josefka znovu těhotná. Dva měsíce před porodem se konala svatba. „Víš, holčičko,“ vyprávěla mi později, „představovala jsem si ve snu krásnou svatbu, kdy pojedu kočárem taženým bělouši. Do kostela jsme šli pěšky, prstýnky jsme neměli a Františkovi rodiče tam nebyli.“ František začal stavět malý domek pro novou rodinu. Toník přišel na svět ještě před jeho dokončením. A pak se František opil s místním farářem a přinesl Frantíkovi nový křestní list, kde bylo napsáno – z lože manželského.

Sotva se Josefka vzpamatovala z porodu Toníka, byla opět těhotná. Narodil se Václav. Pár let žili ve svém domečku, Josefka se starala o domácnost a František živil rodinu. Jen kdyby se Josefce nedonášely zprávy o tom, kde s kterou ženou nebo dívkou se František „zapomněl“. „Ženská má mít širokou sukni a všechny hříchy chlapa pod ní schovat,“ to byla věta, kterou často prababička opakovala a kterou se zřejmě tenkrát řídila.

Válečná bída

Vypukla první světová válka, František narukoval a bída dohnala jeho rodiče k Josefce. Tak kromě tří věčně hladových kluků pečovala i o tchyni a tchána, kteří pro ni nikdy neměli dobré slovo. „Byla to nepřestavitelná bída, holčičko,“ říkávala. „Sice jsme měli potravinové lístky, ale v obchodech nic nebylo. Vařila jsem polévky z vran, které kluci chytali, jedla se obyčejná řepa, tu ti dva starší tajně večer nosili z pole.“ Pak se vrátil František. „Láska se nějak ztratila,“ povzdechla si babička. „Už zbyly jen zvyk a povinnost.“

Pokorná manželka

František si založil stavební firmu a začalo se mu dařit, roku 1920 přišel na svět poslední syn – Jaroslav. Zatímco Josefka zůstávala doma, pěstovala na zahrádce zeleninu, uklízela, prala a vařila pro syny a i pro Františkovy rodiče, kteří v domku zůstali, František „žil“. Vydělané peníze utrácel v pražských barech s mladými děvčaty. Tak často chodil pomáhat sousedce, jejíž manžel byl za prací ve Vídni, až se narodil syn – ten jakoby Františkovi z oka vypadl. A Josefka měla tu širokou sukni, pod kterou všechno schovala. Synové se ženili a odcházeli, na svět přicházela vnoučata, ale ona trpělivě brala věci a události tak, jak byly. Přehnala se druhá světová válka, pak zemi ovládli komunisté, znárodnili Františkovi firmu a prababička dál tiše snášela svůj úděl.

Zlatá svatba

Tu historku znám jen z vyprávění, protože tenkrát jsem ještě nebyla na světě. Praděda František, venkovský frajer, se roku 1959 rozhodl velkolepě oslavit zlatou svatbu. Svolal celou rodinu, domluvil se na místním národním výboru na svátečním obřadu a Josefce jen tak mezi řečí oznámil: „Budeme mít zlatou svatbu, ať všichni vidí!“ – „Já s tebou, dědku, žádnou zlatou svatbu mít nebudu,“ rezolutně oznámila Josefka překvapenému pradědovi. „Celý život ses mě natrápil dost, děti a vnoučata uvidím ráda, ale na výbor s tebou nepůjdu!“

A jak řekla, tak udělala! Do domku přijížděli hosté, synové se snachami, vnoučata, Josefka je všechny hezky přivítala a pohostila, ale zůstala doma. Byla to tenkrát velká ostuda, když František běžel na národní výbor oznámit, že se vlastně nic nekoná. V očích sousedů klesl hluboko a musel si vypít pohár ostudy až do dna, protože v hospodě zůstal centrem posměchu až do smrti. „Tak je vidět, kdo u vás doma nosí kalhoty,“ posmívali se mu hospodští kumpáni.

Odpuštění

Dalších deset let do pradědovy smrti spolu prožili tak vedle sebe. „Nikdy se děvenko, nedej zotročit chlapem,“ říkala mi. „Byla jsem mladá a hloupá, i když Franta by krásný kluk, to se musí nechat,“ zasnila se, „ale to jeho zklamání, že se neúčastním té zlaté svatby, to bylo takové zadostiučinění pro mě, taková moje malá pomsta. Jsem ráda, že jsem to udělala!“

V posledních letech na Františka stále častěji vzpomínala, ty ošklivé věci vybledly a ona před sebou viděla toho krásného kudrnatého kluka. Na onen svět odešla, když jí do stovky chyběly jen dva roky. Její poslední slova byla: „Musím tam na toho dědka dohlédnout, je už dlouho sám.“