Čas jen pro mě

S Helmutem jsem se potkala v době, kdy jsem odjela na jeden semestr studovat do Hamburku. Většina mých spolužáků volila stáž ve Finsku nebo Anglii, ale protože jsem studovala germanistiku, Německo pro mě bylo jasnou volbou. Zapsala jsem se do mnoha kurzů, ale nejvíc mě zaujaly přednášky evropské literatury. Právě na nich jsem potkala Helmuta, který tam externě přednášel. Okouzlil mě svou inteligencí a vědomostmi, a i když byl o skoro deset let starší, cítila jsem se v jeho blízkosti v bezpečí. V cizí zemi je tento pocit k nezaplacení.

Každý týden dopisy psané perem

Šest měsíců uplynulo jako voda a já se musela vrátit zpět na univerzitu do Plzně. Loučení s mým milým mi trhalo srdce. Slíbili jsme si, že si budeme psát. Jako první mi napsal on. K mému překvapení to nebyla esemeska ani email, ale ručně psaný dopis! Přišlo mi to trošku ulítlé, ale řekla sem si, proč ne, a poslala mu taky takový. Ve stejném duchu jsme si psali několik měsíců, týden co týden. Navštívit ho jsem bohužel neměla čas, měla jsem ještě spoustu restů z dob mé nepřítomnosti a čekala mě bakalářka. On se mezitím stal průvodcem a diář mu zaplňovaly pracovní zájezdy.

Nemá cenu v tom pokračovat

Postupem času si však láska na dálku začala vybírat svou daň. Abych byla upřímná, myslím si, že to byly nejdříve mé city, které začaly uvadat. Časem jsem dospěla k rozhodnutí, že mu sdělím, že už nemám sílu ve vztahu pokračovat. Co ale osud nebo náhoda nechtěla, ještě před tím, než jsem můj smutný dopis odnesla na poštu, našla jsem ve své schránce psaní od Helmuta. Stálo v něm, že jede na víkend do Čech a že tu bude dělat průvodce německým turistům, kteří tu stráví silvestrovské oslavy. Rád by mě viděl. „Co teď?“ zhrozila jsem se. 

Osudový okamžik

Setkali jsme se v Praze 28. prosince. Zatímco mě má německá láska přivítala velkým polibkem a objetím, já jsem se nedokázala uvolnit. Zvlášť proto, že skupina Němců, kterou měl na starosti, nás bedlivě pozorovala. Špatnou češtinou mi řekl: „Evicka, já ukázat ti.“ Na vteřinku se vzdálil a vrátil se s modrookým blonďákem a představil mi ho: „To být Max. Mein mladší brát.“ Potřásli jsme si rukama a vyměnili si velice vstřícné úsměvy. Helmut mě pak požádal, jestli bych jeho bratrovi neukázala galerii, protože on na to právě nemá čas. Musel totiž provázet po Starém Městě. „Dékuju, my uvidet se večer.“ 

Láska na první pohled

Doprovodila jsem tedy Maxe na výstavu Alfonse Muchy a on mě pak pozval na pivo. Prvotní obavy, že se nebudeme mít o čem bavit, brzy vystřídala upřímná radost. Byl úplně jiný než jeho bratr, a to nejen fyzicky. Tak vtipného a galantního muže jsem ještě v životě nepoznala. Vůbec mi nevadilo, že nebyl sečtělý jako Helmut, ze kterého jsem měla často dojem, že si potřebuje něco dokazovat. Úplně mě okouzlil a já si nechtěla přiznat, že jsem se na první pohled zamilovala.

Rozchod

Druhý den jsem se s bratry viděla znovu. Šli jsme na oběd do české hospody. Helmut si sedl vedle mě a celou dobu se se mnou pokoušel navázat nějaký intimnější rozhovor. Hladil mi ruku. Já ale jen klopila oči a snažila se ho citlivě odmítat. Když 2. ledna odpoledne odjížděli, šla jsem je vyprovodit na nádraží. Stále stoupajícím napětím se mi rozbušilo srdce a já už musela říct pravdu. Místo přemlouvání, abysme se naši lásku pokusili vzkřísit, mi dal pusu na čelo. „Rozumím, Evicka.“ 

Vzdálenost nevadí

Než se dal autobus do pohybu, šel se se mnou rozloučit ještě Max. Políbil mě na tvář a sladce se na mě usmál. Zamávala jsem jim a vydala se na cestu domů. Všechno mě tak trochu mrzelo. Dokonce mi ukáplo i pár slz. Až později mi došlo, že to byly slzy štěstí. Když jsem si totiž sahala do kapsy pro kapesník, abych si je utřela, našla jsem v ní vzkaz: „Ich liebe dich, Dein Max.“ 

V tomto případě vzdálenost najednou nevadila. Dvakrát do měsíce jsme spolu trávili víkend. Malé bavorské městečko blízko našich hranic, kde žijí Maxovi rodiče, se stalo naším domovem. Max jako programátor pracuje většinou z domova a já jsem začala dojíždět k nám do Čech na pár hodin učit. Láska prostě nezná hranice!