Magazín pro ženy, které už vědí, o čem je život
Příběh Evy (37): Slibovala jsi, že budeme jenom ty a já!
pxhere.com
Příběhy ze života

Příběh Evy (37): Slibovala jsi, že budeme jenom ty a já!

datum: 6. 10. 2019 0:05 autor: Podle příběhu Evy J. napsala Lada Sychrovská
Neřítím se zase do nějakého průšvihu? Žárlivost je jako plíživý stín, přibližuje se pomalu a nenápadně, až vás zcela pohltí. Takhle ‚zavařit‘ vám může chlap, ale i dítě.

„Brrr,“ otřásla jsem se chladem. Stála jsem na zápraží a pozorovala studený dech babího léta. Na louce před domem se třpytila ranní rosa a vycházející sluneční paprsky se v ní odrážely jako v zrcadle. „Fúúúm,“ foukla jsem si do zkřehlých dlaní. Pohled na jemně zvlněné kopce kolem mě uklidňoval. To úžasné ticho. Připadala jsem si jako v pohádce. Tam ale vítězí dobro nad zlem a všechno nakonec dobře dopadne. Kéž by tomu tak bylo i u mě.

Jako pes u boudy

Letošek začal poměrně dramaticky. Začal? Kdepak, počátek toho všeho byl už hodně dávno. Tak tedy spíš vyvrcholil! Pavel byl mojí první velkou láskou a svatbou s ním jsem chtěla konečně uniknout rodičovským otěžím. Přestože už mi bylo čtyřiadvacet, doma jsem byla stále pod drobnohledem: „Kam jdeš? Kdy se vrátíš? To smíš a tohle ne…“ 

Naivně jsem si myslela, že svatba je mou vstupenkou do dospělosti a svobody. Manželstvím jsem ale lidově řečeno spadla z deště pod okap. (Spíš pod vodopád.) Záhy se narodila Terezka a já se tři roky téměř nehnula z domu.

„Máš přece, cos chtěla,“ s trochu škodolibým úsměvem mi odpovídala máma, když jsem si stěžovala, že jsem s dítětem uvázaná jako pes u boudy. Když vzali malou do školky a já jsem se konečně nadechla, že začnu chodit do práce, a tudíž mezi lidi, začalo mi teprve peklo.

Výslechy a prohlídky mého mobilu

„Už půl hodiny máš být doma!“ stál hned za dveřmi Pavel a významně si poťukával na hodinky, „kde si courala?“ Musel vědět, o každém mém hnutí. Několikrát denně mě prozváněl, což za přepážkou na poště, kde jsem seděla, nebylo vhodné. Když jsem mobil hned nevzala, byl mazec.

Večer mi pak lustroval ‚historii‘ v telefonu, s kým a jak dlouho jsem se vybavovala. Nesměla jsem se usmát ani na našeho společného kamaráda. „Co na něj vejráš?“ dloubl mě pod žebra. Pavlovy výčitky a podezírání nebraly konce. Marně jsem mu vysvětlovala, že mám přeci ráda jen jeho.

A jednou jsem prostě už svým slovům přestala věřit. Ne, mít ráda člověka, který se mnou zachází jako se svým majetkem, nešlo. Dlouho jsem se bála cokoliv změnit.

Přetrhla jsem okovy a rozvedla se

Za minulostí jsem udělala tlustou čáru. Zařekla jsem se, že už nikdy nikomu nedovolím, aby mě ovládal. „Budeme jen ty a já,“ slibovaly jsme si s dvanáctiletou Terezkou a mně spadl obrovský kámen ze srdce. Už jsem se nemusela nikomu z ničeho zodpovídat.

‚Strejda‘ Honza

Na jaře se v mém životě objevil Honza. Docela nenápadně. Mužská ruka v domě chyběla. Jednou zlobil bojler (netekla teplá voda) a najít příčinu bylo nad moje síly. Honzu poslechl za půl hodiny.

Koncem srpna nám přivezli fůru koksu, a když už jsem necítila záda a po obličeji mi tekly černé potůčky potu, byl to opět Honza, kdo vzal kolečko a tu obrovskou hromadu navozil do sklepa. „Evo, ženská má přece dělat úplně jiné věci,“ říkal a kreslil mi na černém čele od mouru prstem srdíčko. Moje pevné přesvědčení, že už nikdy nikdo… pomalu roztávalo.

Dcera dští blesky

I Terezka byla ráda, když jí opravil řetěz na kole, stávkující notebook nebo když nás první týden v září odvezl do Berouna na hrnčířské trhy. To bylo fajn, jako kamaráda ho brala. „Dík, strejdo nebo ahoj strejdo,“ s úsměvem za ním zavírala dveře.

Když u mě ale jednou zůstal přes noc, jako by se v ní probudily Pavlovy geny. „Slibovala jsi, že budeme jenom ty a já,“ z očí jí sršely blesky, „tak proč se mezi nás cpe on?“ Honza se jí pokusil pohladit, ucukla. Políbil mě do vlasů a odešel do práce.

Obě jsme se rozplakaly. „Teri, přece víš, že ty jsi na prvním místě. Ze všech mám nejvíc ráda tebe.“ „A co on, mami, jen ty a já. Pamatuješ?“ Povídaly jsme si hodně dlouho.

Dětská žárlivost také bolí

Vím, že to chce čas, ale červíček pochybnosti mi našeptává: „Děláš dobře? Neřítíš se zase do nějakého průšvihu?“ Kolem se rozlévá ospalé ticho a přímo božský klid. Opět stojím na zápraží. Slunce se kloní k západu a od nádraží cestou se zažloutlými topoly poskakuje mozaika barevných kabátků dětí, které přivezl vlak ze školy.

Na rozcestí se od nich odděluje Terezka. Polem si prošlapává pěšinku k našemu domu. Doufám, že si tak ‚prošlape‘ cestu i k Honzovi a dá mi druhou šanci na lásku.

 


Čtete rádi skutečné příběhy ze života? Znáte i vy zajímavý příběh, který chcete sdílet s ostatními? Pište na redakce@casjenprome.cz. Za každý zajímavý námět, který zpracujeme a uveřejníme, pošleme knihu jako dárek!

Další články z rubriky

Příběh Renáty (51): Damoklův meč – exekuce

Příběh Renáty (51): Damoklův meč – exekuce

Autor: podle příběhu Renáty P. napsala Lada Sychrovská, Datum: 20. 10. 2019 0:05
Příběh Nory (65): Změnila jsem závěť

Příběh Nory (65): Změnila jsem závěť

Autor: podle příběhu Nory C. napsala Lada Sychrovská, Datum: 19. 10. 2019 0:05
Příběh Marie (narozené v roce 1902): Grunt je grunt aneb Bratrská výpomoc

Příběh Marie (narozené v roce 1902): Grunt je grunt aneb Bratrská výpomoc

Autor: podle příběhu Marie H. napsala Lada Sychrovská, Datum: 13. 10. 2019 0:05
Příběh Vlasty (46): Nabízím práci!

Příběh Vlasty (46): Nabízím práci!

Autor: podle příběhu Vlasty K. napsala Lada Sychrovská, Datum: 12. 10. 2019 0:05
Tip šéfredaktorky

Ken Follett: Muž, který rád vypráví příběhy

10. 10. 2019 0:05 autor Markéta Vavřinová