Příběh Báry (36): Živý sen o babičce mi zachránil život

„Moje babička byla celý život člověkem, ke kterému jsem měla velmi blízko. Když jsem byla malá, trávila jsem u ní skoro každé prázdniny. Uměla vyslechnout, poradit a vždycky říkala, že intuice je dar, který bychom neměli ignorovat,“ vzpomíná Bára.

Když jí bylo třicet čtyři let, babička zemřela po krátké nemoci. Rodina její odchod nesla velmi těžce. Bára přiznává, že několik měsíců po pohřbu se s její ztrátou nedokázala smířit. „Často se mi o ní zdálo. Většinou to byly obyčejné sny, ve kterých jsme spolu seděly u stolu nebo šly na procházku. Pak ale přišla jedna noc, která změnila všechno.“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Lenky (48): Vznášela jsem se nad operačním stolem

Živý sen

Sen byl neobyčejně živý. Bára měla pocit, jako by nebyla ve spánku, ale skutečně stála v zahradě u babiččina domu. Všechno vypadalo přesně tak, jak si pamatovala z dětství – stará jabloň, dřevěná lavička i vůně rozkvetlých růží.

„Najednou jsem uviděla babičku. Stála u branky a dívala se na mě. Neusmívala se jako obvykle. Vypadala vážně. Přistoupila ke mně a řekla jen několik slov: ,Zítra nikam nejezdi. Zůstaň doma. Prosím.‘ Pak se otočila a zmizela.“ Bára se probudila krátce po třetí hodině ráno. Srdce jí bušilo a pocit neklidu ji neopouštěl ani během následujícího dne.

„Měla jsem jet na služební cestu do Olomouce. Celou dobu jsem si říkala, že je to nesmysl. Jenže ten sen byl tak skutečný, že jsem se nedokázala soustředit na nic jiného.“

Tip na knihu

Joachim von Hartmann vyrůstá v Buenos Aires, ale v pozdní pubertě se spolu s matkou přestěhuje do Paříže, kde absolvuje školu pro komorníky a poté pracuje v těch nejluxusnějších anglických sídlech. Olivia Whiteová věnovala deset let svého života časopisu, jehož krach ji připravil o všechny sny. Když potřebuje pomoc s vybavením svého domova v okouzlujícím pařížském bytě, seznámí se s Joachimem a ten se rozhodne, že jí na čas vypomůže. Osvobozeni od svých starých rolí se snaží odhalit pravdu o sobě navzájem i o sobě samých, nejprve jako zaměstnavatel a zaměstnanec, později jako přátelé. Najednou není až tak zřejmé, jakým směrem se jejich cesty budou ubírat. (Vydává nakladatelství Ikar.)

Cestu zrušila a udělala asi dobře

Nakonec udělala něco, co by za normálních okolností nikdy neudělala. Zavolala do práce a oznámila, že jí není dobře. Cestu zrušila.

Kolem poledne jí začal nepřetržitě zvonit telefon. „Volala mi kolegyně. Na dálnici, po které jsme měli jet, se stala vážná hromadná nehoda. Několik aut se srazilo v husté mlze. Silnice byla celé hodiny uzavřená.“

Bára si dodnes pamatuje mrazení, které jí tehdy přeběhlo po zádech.

„Samozřejmě nevím, jestli bych byla mezi účastníky nehody. Mohla jsem projet o hodinu dřív nebo později. Přesto jsem měla pocit, že mě někdo před něčím varoval.“

Poselství ze záhrobí, nebo jen náhoda?

Od té doby uplynuly dva roky. Bára není člověk, který by bezvýhradně věřil na nadpřirozené jevy. Přesto na onu noc nedokáže zapomenout.

„Možná to byla náhoda. Možná moje podvědomí. A možná opravdu babička. Ať už je pravda jakákoli, ten sen mi změnil pohled na život. Naučil mě více naslouchat vlastní intuici.“

Na nočním stolku má dodnes fotografii své babičky. Když je jí těžko nebo stojí před důležitým rozhodnutím, často se na ni zadívá. „Někdy mám pocit, že lidé, které jsme milovali, nás úplně neopouštějí. Jen už k nám nemohou mluvit běžným způsobem. A občas si najdou jinou cestu.“

Jestli byla tajemná návštěva ve snu skutečným poselstvím ze záhrobí, nebo jen zvláštní shodou okolností, to Bára neví. Jedno je ale jisté – na varování své babičky nikdy nezapomene. A možná právě díky němu dnes může svůj příběh vyprávět.