Čas jen pro mě

Z gynekologické ordinace jsem vyšla jako náměsíčná. Chodba se pode mnou zhoupla jako loďka na rozbouřeném moři. Jen tak tak jsem se zachytila opěradla lavičky v čekárně a svezla se na ni. Snažila jsem se nepanikařit a pomalu tu děsivou zprávu rozdýchávat.

„Něco se mi nezdá, maminko, nechci vás strašit,“ tato slova stačila a úzkostí se mi sevřel žaludek, „zatím to není jisté, ale je tady podezření,“ pokračoval doktor, „že vaše dítě, není úplně v pořádku.“ „Moje tak dlouho očekávané a doslova vymodlené miminko?“ bála jsem se byť jen dotknout svého slabě se vzdouvajícího bříška. „Co v něm roste…? Proboha co!“ mísila se (co mísila, přímo se ve mně rvala) něžná mateřská láska s šokující nenávistí. V ruce jsem drtila sadu doporučení na další lékařská vyšetření. „Starší prvorodička, podezření na Downův syndrom…,“ ozvěna doktorových slov mi duněla v uších jako stádo rozhněvaných slonů.

Děsivé podezření

Večer jsem seděla schoulená v manželově klíně. Bytem se rozléhalo mrtvolné ticho, ani jeden z nás nedokázal utěšit toho druhého. „Crrr,“ za dveřmi stála máma. Beze slov uvařila kávu a posadila se naproti nám. Černobílý obrázek z ultrazvuku se mi pod slzami pomalu rozpíjel pod rukama. „Ježíši Kriste,“ mamka zbledla, upustila hrnek s kávou a černá tekutina se vpíjela do koberce. Moji drahocennost mi vytrhla z ruky.

„Kdes to…,“ hlasitě polkla, „proboha, vyštrachala?“ Dřevěný secesní rámeček držela štítivě ve dvou prstech. „Mami, to je fotka našeho…,“ dál už jsem pro pláč nemohla. „Ne…ne…nezajímá mě fotka, ale ten rám,“ koktala mamka. Ona se zbláznila, my jsme v takové bryndě a ji zajímá nějaký starý kus dřeva. Než jsem se zmohla na slovo, rámeček i s fotkou letěly do rozpáleného krbu. Pod ohnivým chřtánem se kroutil, syčel a pff… byl fuč. Zírala jsem na ni s otevřenou pusou. „Nalej mi panáka,“ otočila se na manžela. „Mami, tohle přece nemůžeš našemu malému, ať bude jakékoliv…,“ dál už jsem nemohla. „Mlč,“ okřikla mě a málem se pokřižovala, „nic o tom nevíš.“

Tři mrtví

„Edito, té ďáblovy hračky jsme se měli dávno zbavit,“ pokyvovala rozčíleně hlavou. „Našli jste ho na půdě?“ „Hm, je – tedy byl – takový retro.“ „Tak poslouchej,“ lokla si. „Krátce po svatbě narukoval tvůj praděda Václav do války. Prababička Boženka měla na čestném místě na kredenci jeho fotku přesně v tomhle rámečku. Z války se jí nevrátil. Boženka se po čase znovu vdala. Pekař Josef si ji vzal i s tvou babičkou Zdenkou, Václavovou dcerou. Z tohoto rámečku se umívali novomanželé. Ale ne na dlouho! Zatoulaná jiskra z pece založila požár. Pekárna i s Josefem lehla popelem. Čas běžel, bolest ze dvou ztracených mužů otupěla. Zdenka, chodila do keramické školy a randila tam se spolužákem Mirkem. Byla to obrovská láska,“ mamka se na chvilku zasnila.

„Ale děda se jmenuje Štěpán,“ skočila jsem jí do řeči. „Nepřerušuj mě,“ pokračovala mamka. „Tehdy se ještě ‚nosily‘ zásnuby. Po nich do roka a do dne, říkalo se, měla být svatba. Z rámečku na nočním stolku se na Zdenu usmíval Mirek. Týden před obřadem ho našli oběšeného ve stodole. Dodnes nikdo netuší proč…?“ Pár desetiletí se na něj i na tu divnou souhru okolností zapomnělo. „Když přišly svatební fotky mně,“ nadechovala se máma, „našla jsem doma hezký dřevěný rámeček. Jen přes mou mrtvolu, křičela babička a vytrhla mi ho z ruky. Přinesl už dost zla. No tak! Jste jako svíčkové báby, tvářil se tehdy výsměšně tvůj táta, takový nesmysl. Přesto jsem ho požádala, aby se rámečku někde zbavil.“

Večer k nám přijel pro mámu taťka, aby ji odvezl domů. „Rámeček?“ Nejdřív nechápal. „Aha, ty myslíš tam ten… starožitný,“ rozpomínal se, „někam jsem ho uklidil. Jistě má cenu.“ „No už naštěstí žádnou nemá,“ vypadlo z mámy.

Ale to nejdůležitější! Genetické testy nakonec dopadly dobře. Dcera Anička se narodila úplně zdravá! Nevím, jestli to byla „pouhá“ souhra ošklivých náhod, ale nikdo další už osud pokoušet nemůže – ta věc navždy zmizela v popelu.