Příběh Dity (34): Když se role obrátí...

Večer jsem to řekla Lukášovi. Seděli jsme u večeře, já popíjela vodu s citronem a on si všiml, že jsem nějak neklidná. „Děje se něco?“ zeptal se. – „Jo,“ usmála jsem se. „Děje se něco velkého. Budeme mít miminko.“ – Zůstal sedět s otevřenou pusou, a pak se rozesmál. „Ty… vážně?“ – Přikývla jsem a než jsem stihla cokoli říct, už mě držel v náručí. „Dito! To je skvělý!“

Co by vás ještě mohlo zajímat

Příběh Terezy (41): Chtěla jsem jen dítě, ne manžela

Lukáš na mateřské?

Byl to krásný moment. Čistý, upřímný. Jenže život má zvláštní smysl pro načasování. Krátce po tom, co jsem zjistila, že jsem těhotná, jsem dostala nabídku na pozici regionální ředitelky. Nabídku, o které se mi dřív ani nesnilo. A Lukáš? Jeho firma právě procházela krizí, propouštěla.

Jednoho večera jsme seděli na gauči, v ruce čaj místo vína, a přemýšleli, co dál. „Víš,“ řekl tiše, „možná bych mohl zůstat doma. Aspoň ze začátku. Ty máš teď šanci, o kterou jsi dřela roky.“ – „Myslíš to vážně?“ zeptala jsem se. –„Jo. Nevidím důvod, proč by to měl být problém. Postarám se o miminko, o dům, o všechno. Až bude čas, zase se do práce vrátím.“ – Objala jsem ho. „Jsi skvělej, víš to?“

Jenže ne každý to viděl stejně.

Kniha, která by se vám mohla líbit

Ginny Murphyová je nezávislá a sebevědomá. Vždycky věřila, že přátelství s chlapci je lepší než s dívkami, protože v něm není místo pro drama. Samozřejmě za předpokladu, že obě strany dodržují pravidlo nezamilovat se. A zatím to vždycky fungovalo. Jenže pak potkala Adriana Silvase. Kluka, který vnímá lásku jako něco, pro co se nevyplatí riskovat, a kvůli kterému má Ginny chuť překročit pečlivě vytyčené hranice. Pokud si Adriana pustí blíže k tělu, mohlo by prasknout její tajemství – porucha příjmu potravy. Ginny netouží po záchraně, ale třeba by si mohli s Adrianem nakonec vzájemně pomoct. Anebo se zničit.(Vydává nakladatelství Ikar.)

Rodina není experiment

Když jsme to řekli jeho rodičům, Lukášova matka se málem udusila koláčem. „Lukáši, ty jsi se zbláznil!“ vyhrkla. „Ty budeš sedět doma, zatímco tvoje žena bude řídit nějakou firmu?“ – „Mami, to není žádná ostuda,“ zkusil to klidně. –„To se říká, když člověk neví, co jiného má říct,“ přerušila ho. „Chlap má živit rodinu. Co si o tobě kdo pomyslí?“

Já stála vedle něj a cítila, jak se mu napínají svaly na ruce, když mě držel. „Paní Novotná,“ řekla jsem opatrně, „váš syn bude úžasný táta. Nezáleží přece na pohlaví.“

Zamračila se. „To říkáte vy, protože vám to vyhovuje. Ale rodina není experiment.“

Podle táty „ztratil koule“

O pár dní později přišel Lukáš domů z návštěvy u otce. Zabouchl dveře a beze slova si sundal bundu. „Co se stalo?“ zeptala jsem se. – „Nic,“ odsekl. – „Luky, neříkej mi, že nic. Vidím, že jsi rozhozený.“ – Sedl si na židli a promnul si obličej. „Táta… mi řekl, že jsem ztratil koule.“

Zůstala jsem zticha. „Řekl, že prý chlap, co zůstane doma s dítětem, není chlap. Že se ze mě udělala baba.“ – „To vážně řekl?“ „Doslova. A víš co je nejhorší? Že na chvíli jsem mu skoro uvěřil.“

To přece není slabost

Přisedla jsem si k němu. „Podívej, Luky. Já tě znám. Nikdy jsi neutekl od zodpovědnosti. Jen jsi ji přijal jinak. To, co děláš, není slabost. To je síla.“ – „Říct to je snadný,“ zamumlal. „Ale když slyšíš, jak o tobě vlastní otec mluví jako o ztraceným případu…“

„Tak mu to dokaž skutky,“ řekla jsem tiše. „Ne slovy.“

Když se náš syn Jonáš narodil, Lukáš byl ten nejpečlivější otec, jakého jsem kdy viděla. Přebaloval, v noci vstával dřív než já, vařil kašičky, které by obstály i v michelinské kuchyni.

„Asi jsem se spletl...“

Když jsem viděla, jak malý leží na jeho hrudi, spokojeně oddychuje a Lukáš mu zpívá falešně, ale s láskou, věděla jsem, že jeho rodiče se mýlí.

Asi po půl roce, k nám jeho otec přišel. Přinesl dřevěný vláček, stál chvíli u dveří a koukal, jak Lukáš přebaluje syna.

„Tak co, tati,“ řekl Lukáš klidně. „Pořád si myslíš, že nejsem chlap?“

Jeho otec chvíli mlčel. Pak jen zamumlal: „Asi jsem se spletl.“

Jsme skvělý tým

Dnes, když slyším z dětského pokoje: „Tátooo, pojď si hrát!“, vím, že jsme to udělali správně. Lukáš možná nechodí do kanceláře, ale každý den odvádí práci, kterou většina lidí nikdy neuvidí — a která má největší význam ze všech.

A já? Vracím se domů z jednání, unavená, ale šťastná. Když otevřu dveře a vidím je oba, jak staví z kostek hrad vyšší než gauč, napadne mě jediné: Možná jsme jen obrátili role. Ale nikdy jsme nepřestali být tým.